Biblický příběh Adama a Evy, ztvárněný moderním básnickým jazykem, dostává v autorově pojetí nadčasový charakter. Básník touto skladbou neilustruje klasický náboženský námět, ale základní a věčný vztah mezi mužem a ženou a stručným dialogem odhaluje jejich vnitřní svět.
Prozaickými vložkami prokládaný cyklus devíti rozlehlejších básní, inspirovaných prostým faktem hloubení studny. Vyvolává v básníku řetězec představ a zamyšlení nad základními skutečnostmi v běhu lidského života od zrození přes lásku po smrt.
V souboru, který vznikl původně editorsky jako součást sebraných spisů Karla Šiktance, nalezneme verše, jež autor z nejrůznějších důvodů nezahrnul do svých sbírek. Kromě básní, napsaných převážně ve druhé polovině šedesátých let 20. století, se zde objevují i Šiktancovy reflexe, dedikované jeho literárním druhům a přátelům, jako byl Jaroslav Seifert, Jan Skácel, Oldřich Mikulášek a jiní.
Příležitostný tisk s názvem Běseň obsahuje grafické listy Jana Koblasy a expresivní báseň Karla Šiktance v grafické úpravě Zdeňka Zieglera. "Zavírám oči. / A v rozbitém jasu zubů a slin a skla / se ve mně pokousku jíkavě rozžíhá obšírné / mágum mé tmy..."
Úvodní slovo Karel Šiktanc, svatováclavská koruna a české korunovační klenoty Ivo Hlobil. Vydala Kancelář prezidenta republiky (ODBOR ROZVOJE PRAŽSKÉHO HRADU). Bohatý obrazový materiál, křídový papír. Původní celoplátěná vazba se zlacením s přebalem.
Poezie vytěžená z kořenů české země. Pro tuto cyklickou skladbu je charakteristická zejména básníkova schopnost vidět prožívanou a ostře zaznamenávanou realitou také vzdálený obzor rodový, historický.
Dvě básnické skladby jednoho z největších současných českých básníků. Český orloj, který vznikl v letech 1971-1973, je hodnocen jako jedno z nejvýznamnějších básnických děl nejen doby příkazů a zákazů, ale jako nové slovo v českém básnictví dvacátého století. Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel byl napsán v letech 1974-1975.
První z dvousvazkového cyklu dvanácti básní, z nichž je každá věnována jednomu kalendářnímu měsíci, byl zkomponován počátkem normalizačního období. Karel Šiktanc v něm rozehrál podmanivé drama, v němž se reálie sedmdesátých let střídají s historickými reminiscencemi. Přísně uzavřený celek, který tato skladba představuje, je považován za jedno z básníkových vrcholných čísel. Vyniká bohatou básnickou řečí, důrazem na úlohu paměti v lidských dějinách i bolestnou zkušeností. I proto Šiktanc volí a střídá ve svém uhrančivém verši tu vzrušující apelativnost, jindy zase naléhavou prosbu. Všechny texty jsou pak zarámovány do podoby dialogu otce se synem, v němž prvně jmenovaný předává svému potomku souhrn znalostí nejen z vlastního života, z historických událostí či z národních tradic, ale i z tehdejší přítomnosti, v níž hrají prim převrácené lidské hodnoty a duchovní zchátralost. Z celého rozhovoru však zároveň zaznívá i obava, že syn otcovy postoje, rady a pokyny někdy úplně nepochopí nebo nedocení...
Druhý svazek z dvousvazkového cyklu dvanácti básní, z nichž je každá věnována jednomu kalendářnímu měsíci, byl zkomponován počátkem normalizačního období. Karel Šiktanc v něm rozehrál podmanivé drama, v němž se reálie sedmdesátých let střídají s historickými reminiscencemi. Přísně uzavřený celek, který tato skladba představuje, je považován za jedno z básníkových vrcholných čísel. Vyniká bohatou básnickou řečí, důrazem na úlohu paměti v lidských dějinách i bolestnou zkušeností. I proto Šiktanc volí a střídá ve svém uhrančivém verši tu vzrušující apelativnost, jindy zase naléhavou prosbu. Všechny texty jsou pak zarámovány do podoby dialogu otce se synem, v němž prvně jmenovaný předává svému potomku souhrn znalostí nejen z vlastního života, z historických událostí či z národních tradic, ale i z tehdejší přítomnosti, v níž hrají prim převrácené lidské hodnoty a duchovní zchátralost. Z celého rozhovoru však zároveň zaznívá i obava, že syn otcovy postoje, rady a pokyny někdy úplně nepochopí nebo nedocení...
Karel Šiktanc kdysi poznamenal, že pro jeho dnešní tvorbu je podstatné a naléhavé vracet se k samotným kořenům slov, znovu objevovat jejich uhrančivost a neotřelost, být s nimi v co nejužším kontaktu a stále s nimi němě, potichu pracovat. I ve sbírce Čistec autor toto krédo důsledně zachovává. Naznačuje konečně toto směřování i vsamotném titulu, kde obnovuje český přírodopisný název hluchavkovité rostliny a prostřednictvím tohoto jména pak popisuje a hledá alespoň nějaký pevný bod v rozporuplném systému současného světa. Čistec je tedy určitým symbolem, jenž pokorně a přesto s neodolatelnou vnitřní naléhavostí nutí básníka znovu v sobě oživit třeba vzpomínky na krajinu, kde vyrůstal, kde běhal kdysi na haldách kolem Kladna a hrál fotbal za vesnickou rezervu. Poezie se tak pro Šiktance stává výsostným jazykovým územím, které má ještě spoustu neprobádaných prostorů a možností, a to i z toho důvodu, že údělem básníka je i křísit i bystřit i posvěcovat řeč.
Kniha pěti pohádek Karla Šiktance, nazvaná podle jedné z nich Hora Zlodějka a kongeniálně doprovázená celostránkovými ilustracemi Františka Skály jr., v žádném ohledu nezapře autora-básníka. Příběhy využívající sémantických i formálních atributů klasické pohádky se nesou na vlně charakteristického Šiktancova básnického jazyka, plného neobyčejných slovních spojení a nápaditých novotvarů. Děj probíhá ve specifickém rytmu, který je jakoby potvrzován občasným rýmem.
Útlý svazek nových básní žijícího (a živoucího) klasika české poezie Karla Šiktance s názvem Horniny zahrnuje verše jeho posledního tvůrčího období (2014–2016).
Antologie z české poezie, která reagovala či byla inspirována srpnovou invazí z roku 1968, kdy vojska pěti armád obsadila území tehdejšího Československa. Básník a editor Jakub Řehák zařadil do této stručné antologie šestadvacet textů od osmnácti českých básníků. Původně byl tento výbor plánován mnohem šířeji, od tohoto záměru ale bylo upuštěno vzhledem k obtížnému získávání autorských práv. Jednotliví tvůrci zde defilují v abecedním pořadí: jejich poezie je pak ponejvíce bezprostřední reakcí na srpnovou agresi nebo se týká tíživé a dusné společenské atmosféry, jež se po této události dostavila a předznamenávala dlouhé normalizační období. Společným básnickým znakem je pak vyjádření naprostého, zásadního a nekompromisního nesouhlasu s aktem, který náhle proměnil malou středoevropskou zemi v totální "ruskou gubernii", v níž se člověk cítí "přitlačen ke zdi", v níž zmizí i ta nejzoufalejší naděje na lepší časy a existuje jen budoucnost, jež nám "vylupuje oči".
Šestý svazek Díla Karla Šiktance shrnuje básníkovu poezii z devadesátých let 20. století. Jde o sbírky Hrad Kost (básně z let 1990-1994), Šarlat (1995-1998) a Zimoviště (1998-2002).
Krásný jazyk, archetypální příběhy, jak je známe z oblíbených rozhlasových nastudování. Hrad jak svícen přináší pohádky vysílané v ČRo 2, knižně vycházejí pohádky poprvé a autorem upravené. Text doprovázejí nezaměnitelné ilustrace Františka Skály ml.
Ilustrovaná knížka obsahuje rozmarná říkadla o různých hudebních nástrojích a dvě rozsáhlejší básně: pohádku o zakleté trumpetě a vyprávění o kapele pana Anděla a jejích koncertech v přírodě.
Devět půvabných, básnickým jazykem psaných pohádek s královskými protagonisty. Pohádky dodržují postupy i atmosféru klasických pohádek. Touha po spravedlnosti a láska k lidem i životu prosvětluje i některé chmurnější momenty v ději. Zvláštní ilustrace Františka Skály ladí s textem, největším přínosem však bude překrásný jazyk - pro malé čtenáře možná trochu komplikovaný. (www.mlp.cz)
Soubor prozaické poezie, který měl poprvé vyjít roku 1970. Z původní sazby, která byla vzhledem k nástupu normalizace rozmetána, se zachránilo pouze několik výtisků. Opožděného vydání se sbírka proto dočkala až roku 1996.
Šiktancovy citlivé verše o Praze jsou provázeny starými dobovými rytinami, kresbami a dřevoryty, zobrazujícími Prahu v její historické podobě. Prémie 4. ročníku edice Máj
Nová kniha básníka a spisovatele knih pro mládež Karla Šiktance je "výmykem" z autorových sebraných spisů, specifickou bibliofilií, která obsahuje 700 veršovaných hádanek.
Nejnovější básnická sbírka Karla Šiktance je inspirována Prahou a vzpomínkami na ni. Autorem ilustrací je Jan Koblasa. V domě U kohouta se svítí. / V domě U minuty tma. / Titěrné hromobití. / Pravěký průvan Týna//jak už vše zapomíná// třese zvonama.
Závěrečný svazek zahrnuje texty vzniklé v letech 2014-2019, vydané nejprve v jednotlivých sbírkách a nyní shromážděné v knize Dílo 9. Svazek obsahuje sbírky Na Knížecí (Pražská preludia), Horniny, Ubírati se, Opovážení a je doplněn devíti básněmi z let 2020-2021 v oddílu Z pozůstalosti. Celek završuje příloha sestavená z reprodukcí originálních strojopisů i rukopisů posledních básní. Dílo 9 Karla Šiktance i celý vydavatelský projekt zakončuje bilanční ediční komentář literárního historika Jiřího Brabce.
V cyklu šesti rozsáhlejších básní nazvaných "Nebožka smrt" (1963) rozehrává Karel Šiktanc kruté, avšak vizuálně působivé příběhy, v nichž hlavní úlohu představuje, jak ostatně napovídá samotný titul, smrt v nejrůznějších podobách.
Nápad vznikl před časem v USA a dnes obdobné ročenky vycházejí v několika zemích světa. Výběr „nejlepších" básní nebude sugerovat iluzi objektivity, ale bude výsledkem setkání dvou subjektivních pohledů na poezii daného roku i na poezii jako takovou. V tom je projekt Nejlepší česká báseň průlomový. Literární ocenění se u nás dosud rozdělovala výhradně kolektivním rozhodnutím komisí, což vyvolávalo iluzi objektivity a váhy takových rozhodnutí. Úroveň, na níž se pohybuje rozhodování o literárních cenách v posledních letech, ovšem ukazuje, že váha takového kolektivního rozhodnutí je velmi relativní. Nejlepší česká báseň tuto relativitu nezastírá. Jejím výsledkem by měl být jakýsi minikánon textů, za jejichž výběr ručí dva konkrétní lidé, a ostatní s jejich výběrem mohou polemizovat a diskutovat o něm. První široký výběr připraví editor Karel Piorecký (mladý literární kritik a historik, který se českou poezií soustavně zabývá) a z tohoto „předvýběru" pak arbitr (což má být renomovaný básník, pro tento ročník se úlohy zhostí Karel Šiktanc) vybere podle svého uvážení ty nejlepší. Editor pak napíše studii o současném básnictví a arbitr úvodní esej, v němž se dotkne svého vztahu k poezii jako takové i konkrétních textů, které pro antologii vybral. Svazek nabídne přibližně čtyřicet až padesát básní, jež byly uveřejněny v uplynulém roce. Vybírat se tedy bude z básní publikovaných v českém jazyce v období od září 2008 do září 2009 v jakémkoli periodiku, sborníku, knize či na internetových stránkách. Nesmí přitom jít o překlad z cizího jazyka a stranou rovněž zůstane nově otištěná poezie nežijících autorů. Soubor bude uveden v rámci již několik let probíhajícího Dne poezie, který řadou akcí konaných na konci listopadu v celé republice připomíná památku narození Karla Hynka Máchy.
Sedm pohádek vyprávěných bohatým básnickým jazykem, doprovázených ilustracemi Františka Skály ml. Hlavní představitelé musí pro lásku a spravedlnost bojovat proti zlému osudu, zlým lidem. Čtenáři se mohou seznámit s bytostmi ovládajícími nejrůznější přírodní živly, např. paní Bouří, Pánem oblak, Pánem ohně. Některé texty byly rozhlasově či televizně zpracovány. Knížka je určena čtenářům již od 7 let. Její poetičnost ocení i starší příznivci pohádek.
Nejnovější básnické zachycení uplývajícího času a pomíjejícího světa autorova mládí vychází pod mnohoznačným názvem Opovážení a zahrnuje verše z let 2018–2019. Jako v předchozích sbírkách i tentokrát probleskuje lehkou nostalgií vždy paprsek smířlivého okouzlení a moudrého životního optimismu. Na obálce a frontispisu jekniha vyzdobena reprodukcemi děl básníkova již zesnulého přítele Bohdana Kopeckého.
Tematicky básně vycházejí z rozporuplnosti času a z převládajícího pocitu lítosti nad zaměřenými léty života. Pocit osobní nesvobody v totalitním režimu se promítá do obrazu osamělého ostrova, kde se člověk ocitá v ponižující situaci. Některé básně jsou věnovány zcela konkrétním osobnostem ( Chramostová, Skácel..). 1. vydání.
Mladý básník, známý jako pracovník v ČSM, v mládežnickém a posléze v armádním rozhlasu, předkládá svou druhou sbírku básní. Pochodeň jara obsahuje prosté a jímavé verše o lásce, přátelství, o setkáních s lidmi, umělci, obrazy. Závěrečné básně jsou věnovány odchodu soudruhů Gottwalda a Stalina a vzpomínce na plný život komunisty-bojovníka Julia Fučíka.
V tomto básnickém cyklu se Karel Šiktanc nechává volně inspirovat postavou Karla Hynka Máchy, který se silou své osobnosti staví proti všemu konformnímu a konvenčnímu. I Šiktanc si plně uvědomuje, že svými postoji a tvorbou musí čelit apatické normalizační době a načrtává proto portrét básníka, jenž musí bojovat proti oficiálnímideologiím a nesmí se za žádných okolností zpronevěřit svému uměleckému poslání, a to ani tehdy, je-li svým okolím považovan za "blázna krále".
Pátý svazek díla jednoho z nejvýznamnějších českých básníků obsahuje čtyři sbírky z let 1978-89. V těchto sbírkách, psaných během normalizačního období, podává autor většinou obraz zpustošeného světa a ztracené lidské důstojnosti. Často pracuje s krutými, nicméně působivými motivy, které se stávají mementem lidského skonu a smrti. Šiktanc je výsostným básníkem, pro něhož je charakteristický nezaměnitelný rukopis a bohatá slovní zásoba, navíc jeho poezie vyniká zvukovou působivostí, hláskovou instrumenatcí i rytmicky výrazným veršem.
Rozhovor Jaromíra Slomka s Karlem Šiktancem. Rozhovor s básníkem Karlem Šiktancem o jeho životě i poezii, o postavení básníka v současném světě, o vztahu „vyššího“ a „nižšího“ v autorově tvorbě.
Básnická sbírka Karla Šiktance obsahuje básně, které vznikly po roce 2002. Součástí sbírky jsou fotografie Pavla Nešlehy z cyklů Kuks, Ojbín a Černý koridor (2000). "O vážných věcech se vsedě nemluvilo // Vstaň! / muži přicházeli ke stolu, / někde za nimi sto naze vymrštěných paží / světla //či šero jako teď // řeč vestoje /jak stará přísná slavnost."
Osobnost Karla Šiktance se v tomto chronologicky uspořádaném souboru projevuje jako zcela vyzrálý a jedinečný tvůrce suverénně ovládající básnickou profesi, její jazyk, mluvu a řeč, které dokáže bezpečně zkrotit a dovést až k těm nejvyšším vrcholům. Šiktanc patří k těm mála básníkům, kteří s jistotou "okupují" magický, nicméně svrchovaný prostor své výsostné poetiky a snad i proto po něm zůstává dílo, jež dokáže uhranout. Dílo, z něhož z principu jakési "trvalé posedlosti" čiší a dýchá "věčné umanutí ... ryzostí, umanutí spravedlivostí, umanutí pravdou... A umanutí láskou." Neboť "básníci mají svá bytostná, rodová znamení. Své základní tóniny. Svá pomazání... Smutek. Touhu. Neohroženost. Víru..." Tato slova potvrzuje Karel Šiktanc i tehdy, když vzpomíná na Karla Pecku či Josefa Kostohryze, když se vyjadřuje k pohádkám, k Máchovu Máji nebo dokonce k českým korunovačním klenotům.
Tak jako v ostatních básnických cyklech, napsaných v období normalizace, tak i do tohoto proniká dusná společenská atmosféra, která je v Šiktancových verších metaforicky ztvárněna jako mrazivý příchod sibiřské zimy, stupňující svůj nelítostný chlad samotou a vykořeněností. Šiktanc ve svých básních na tuto dobu nekompromisně sakruje a lamentuje, a snad proto si v tomto duchovním marastu připomíná velké kulturní osobnosti (Vladimír Holan) a tradice, jejichž dotek má pro něho nezměrnou symbolickou hodnotu a utvrzuje ho v přesvědčení, že stále tu existují hodnoty, pro něž člověk musí překonávat onu tragickou "mrtvou sezónu", která násilně vnikla do české krajiny.