V antologii Cynické fantazie shromáždili editoři sedmnáct povídek od patnácti současných českých autorek a autorů. Knihu zakončuje esej slovenského teoretika fantastické literatury Ondreje Herce. Najdete v ní práce velmistrů žánru, jakými jsou Jan Poláček, František Novotný, Eva Hauserová či Jana Rečková, tak řadu originálních nových tvůrců, na jejichž další díla se budete těšit v následujících letech. Žánrově je kniha rovněž pestrá, od hororů Milana Petráka a Jana Kovanice, přes katastrofickou science fiction s příměsí mystiky Anny Šochové, po trochu ulítlou sci-fi Milana Štajera až k hard SF Martiny Šrámkové a Jana Havliše. Povídky spojuje překvapivý, někdy krutý až cynický závěr, ale autoři sami asi cynici nebudou, knihu i výtěžek z ní věnovali Martině Šrámkové, která se vydání své povídky již nedožila.
Proč si za vůdce volíme jedince s psychopatickými sklony? Proč k smrti nenávidíme skupiny lidí, kteří se od nás neliší ničím kromě názorů na několik abstraktních a nepodstatných záležitostí? Proč jsme schopni nasazovat život při obraně standarty? Kniha se snaží na tyto nejednoduché otázky týkající se iracionality a víry naléztodpovědi. V boha věří většina lidstva. Víra je a vždy byla zcela běžná, je to cosi, bez čeho si mnoho lidí neumí představit svůj život. Zamyslíme-li se, zdá se, že není možné odpovědět na otázku, k čemu je náboženství dobré. Podle evoluční teorie by naše tělesná stavba a chování měly směřovat k možnosti mít co nejvíc potomků a dále šířit své geny. Ovšem jak si tedy vysvětlit masy lidí, jež toto pro víru obětují? Na druhou stranu lidská víra významně ovlivňuje činnost politických stran, církví, ekologických organizací i vědeckých skeptiků. Víra je emocionální stav, díky kterému jednáme podle psychologie davu. V davu nikdy nejsme sami, díky víře nikdy nejsme sami. Oboje nás zbavuje kritického pohledu na vůdce a naše souvěrce, přiměje nás v opojení spáchat zločin a stejně tak jsme díky víře schopni hrdinských skutků, ke kterým bychom se jinak neodhodlali… Text působí jako návod, jak se orientovat ve vlastním myšlení, rozpoznat svůj sklon k iracionalitě, i když se svým založením považujeme za osoby řízené rozumem.
Kniha Terapie chaosem: Pokus o pochopení současné neklidné společnosti nabízí odlišné vnímání chaosu v lidském životě. Je třeba jej přestat vnímat jako negativní narušení panující harmonie, nesoucí s sebou pouze rozostření stávajících hranic, střety a rozvrat. Ve skutečnosti chaos funguje jako přechodný stav, který ruší dosavadní pravidla a odpovídá instinktivní lidské potřebě přechodového rituálu, rituálního uvržení do dočasného chaosu. Dozvíme se odpovědi na otázky, například proč pijeme při slavnostních příležitostech alkohol, kde leží evoluční kořeny lidského smíchu, proč je vandalství výrostků cenou, kterou platíme za demokracii, nebo proč chaos zasáhl v první polovině 20. století umění i politiku. Především ale zjistíme, že chaos nám může být užitečný. Chaosu se tedy sice nevyhneme ani ho neomezíme, lze jej ovšem poznávat a také využít. Text je doložen příklady, kdy již chaos v běžném životě bezděky úspěšně využíváme, a kdy bychom se bez něj dokonce jen stěží obešli.