Pavel Kosatík je autor, který se snaží psát i o obtížných historických tématech způsobem srozumitelným a podnětným pro všechny přemýšlivé čtenáře. Bez orientace v dějinách podle něj není možné orientovat se v současnosti. „Klíčem“ k historii jsou mu většinou rozporuplné osobnosti, prostřednictvím jejichž osudů rozkrývákontexty doby. Odmítá popisný a z odstupu toliko hodnotící přístup k dějinám. Snaží se vždy dostat čtenáře do situace, kdy bude se „svým“ hrdinou nucen zvažovat, jak by se na jeho místě zachoval sám. Knihou Slovenské století vystupuje ze svého dosud převažujícího soustředění na dějiny české. Sleduje vývojový oblouk, jaký slovenská společnost opsala v letech 1918–1998, a dochází k závěru, že Slováci svůj historický čas nepromarnili. Začínali z mnohem horší startovní pozice než Češi, jejich veřejný a politický život nejenže neměl strukturu, ale téměř neexistoval. Na konci 20. století se však tato nedlouho předtím téměř neexistující společnost dokázala sjednotit a zbavila moci nedemokrata s diktátorskými ambicemi. Slovenské století je knihou i o společných česko-slovenských dějinách. Český čtenář v ní najde odpovědi na otázky, jaké síly utvářely konkrétní podoby česko-slovenského soužití i jaká je česká odpovědnost za to, že společný život v jednom státě skončil neporozuměním.
Brzy tomu bude třicet let, kdy se Česká a Slovenská republika vydaly každá vlastní cestou. Spisovatel Pavel Kosatík, který se slovenskou minulostí i současností zabývá dlouhodobě, se zamýšlí nad tím, kam slovenská společnost za oněch třicet let samostatnosti dospěla. Tuto problematiku autor nahlíží jak z hlediska Slováků, tak z hlediska Čechů. Kniha složená z reportáží, rozhovorů i analýz hledá odpovědi na mnohé otázky; například: Jsou slovenská a česká společnost politicky zdravé? Jsme na maximu možného ve vzájemných vztazích? Lze si reálně představit i těsnější formy spolupráce, prospěšné demokracii ve střední Evropě? Autor neskrývá, že v této spolupráci vidí pro střední Evropu naději, jak čelit geopolitickým hrozbám.
Známý autor životopisů Pavel Kosatík si za objekt své nové knihy vybral osobu svérázného malíře Svatopluka Sulka. Narozen v roce 1921, studoval po druhé světové válce na prestižní Akademii Montmartre v Paříži, v ateliéru Fernanda Légera. Doma směl poprvé vystavovat až v roce 1958, na přímluvu profesora Václava Černého. Později maloval především exotická témata: pobýval na Korsice, v Egyptě, Maroku, podnikl malířskou cestu lodí do Indie. Jeho biografie však není jen běžnou knihou „o malíři a jeho obrazech“. Směřuje k mnohem širšímu zamyšlení nad lidským životem, proměněným beze zbytku v tvorbu. „Když jsem ho poznal, zdálo se mi nejdřív, že jsem konfrontován spíš s přírodním úkazem než lidskou bytostí,“ říká autor o svém objektu. „Svému malování Sulek podřizoval doslova všechno. Když začínal práci, nikdy nekalkuloval s výsledkem. Nemyslel dopředu, žil vždy jen tím okamžikem, ve kterém se právě nacházel.“ Tématem této knihy je lidská svoboda.
Průvodce životem inteligentního muže ve dvacátém století. První knižní životopis Pavla Tigrida vychází v roce desátého výročí jeho smrti. Je to příběh člověka, který se celý život vyjadřoval psaným slovem, byl však hlavně mužem činu. Člověk, považovaný komunisty před rokem 1989 za jejich největšího nepřítele, paradoxně svůj zápas s nimi nevedl z pozic antikomunismu: věřil, že zvítězí, pokud osloví ty inteligentnější z nich a získá je na svou stranu. Snažil se o to hlavně na stránkách časopisu Svědectví, který vydával od roku 1956, ale zdaleka nejen tam. Svůj boj s komunisty vedl často bez rukavic, stejně jako oni. Obracel se k veřejnosti, ale byl nucen pohybovat se i ve světě tajných služeb. Jak vzdoroval strachu? A jak vůbec unesl svou obrovskou odpovědnost? Kromě příběhu celoživotního bojovníka s totalitou kniha nabízí i odpověď na otázku: Jak žít dnes a vlastně kdykoliv, pokud se člověk rozhodne pro bytostně aktivní roli.
Věra Čáslavská: nejúspěšnější česká sportovkyně všech dob, žena, která na olympijských hrách v Tokiu a Mexiku získala jako sportovní gymnastka celkem sedm zlatých medailí. Protože odmítla odvolat svůj podpis pod manifestem Dva tisíce slov, byla po roce 1969 vyloučena z veřejného života. Po listopadu 1989 byla poradkyní prezidenta Václava Havla a v letech 1990–1996 předsedkyní Československého, resp. Českého olympijského výboru. Po rodinné tragédii v roce 1993 se na dlouhou dobu stáhla do soukromí, na veřejnosti vystupuje až v posledních třech letech. Kniha Pavla Kosatíka Život na Olympu je autorizovaným životopisem, zachycujícím vůbec poprvé uceleně a plasticky celou dosavadní životní dráhu jedné z nejvýznamnějších českých žen nové doby.
České dějiny 20. století by nebyly úplné bez příběhu Klementa Lukeše (1926–2000). Po roce 1945 se nadchl pro politiku komunistické strany, která člověku se závažným zdravotním handicapem (byl nevidomý) dala nečekanou šanci: Svěřila mu školení stranických kádrů. Jako vychovatel Antonína Novotného, Lubomíra Štrougala, Miloše Jakeše a dalších se Lukeš coby jeden z prvních dozvídal o závažných mentálních limitech tehdejších vládců. Od poloviny padesátých let patřil k předním revizionistům, ve snaze najít alternativu vůči stalinismu se inspiroval jugoslávským systémem podnikových samospráv. V roce 1961 byl označen za hlavu projugoslávského spiknutí; nový proces se Slánským a spol. se neuskutečnil jen proto, že Sovětský svaz už na tom neměl zájem. Lukeš však jako opozičník pokračoval i nadále, v roce 1968, v Chartě 77, při organizaci samizdatu v 80. letech ap. Tehdejší režim měl jen málo tak schopných protivníků jako tohoto člověka, který se vzepřel předurčení k životu v neplnoprávné pozici.