Ivan M. Jirous byl od svatby s Julianou Jirousovou, dcerou malíře Otto Stritzka a vnučkou nakladatele Josefa Floriana, v roce 1976 do roku 1989 z politických důvodů čtyřikrát vězněn. Po dobu odloučení, které trvalo sedm a půl roku, se stala jejich jedinou pravidelnou komunikací korespondence. Přestože byla kontrolována a tematicky i formálněomezována cenzurou, je soubor 357 vzájemných dopisů z let 1977 až 1989 nabitý láskou, zprávami o dění, poezií, kritičností i humorem a společnou vírou. Celkem 231 dopisů Juliany Jirousové, zpřístupněných zde poprvé, tvoří živý obraz undergroundového společenství i vesnické pospolitosti ve Staré Říši. Těžištěm knihy jsou vzájemné dopisy z let 1981–1985, kdy Juliana Jirousová líčí svému muži vyrůstání dcer Františky a Marty a Ivan M. Jirous posílá domů pohádky a říkanky později sebrané do knihy Magor dětem (1986) a básně ze vznikající sbírky Magorovy labutí písně (1985). Současná edice nově obsahuje nedávno objevený soubor šestadvaceti Jirousových dopisů z let 1988–1989 a spolu s listy jeho ženy z téže doby i dětské dopisy dcer Františky a Marty. Grafička Jana Vahalíková do knihy zakomponovala kresby Juliany Jirousové a jejích dcer i ukázky rukopisů všech pisatelů. Obsáhlou publikaci v závěru doplňuje historický doslov Tomáše Bursíka, ediční poznámka, komentář editorek Daniely Iwashity, Petry Poukarové Klimešové a Marty Kordíkové, rejstřík citovaných děl, jmenný rejstřík a mapa Staré Říše.
O básnické sbírce tvořené pouze akrostichy, tedy texty psanými dnes již značně archaickou a ojediněle používanou formou, uvažoval IMJ zřejmě již od počátku 90. let. V Jirousově literární pozůstalosti se našlo několik souborů takovýchto textů ve stadiu různé rozpracovanosti přípravy k vydání, v nichž nejstarší texty pocházejíjiž z r. 1990, ale ve sbírkách, které autor od tohoto roku sestavil a vydal, se nacházejí jen dva ojedinělé akrostichy: jeden ve sbírce Wydrzie Mediocri a druhý v Magorově vanitas. Ostatní měly být časem vydány samostatně ve zvláštní sbírce. Z celkem asi tří set akrostichů z pozůstalosti IMJ vybral editor Martin Machovec na sto těchto textů, které jsou nyní vydávány jako třetí a poslední soubor básní z Jirousovy pozůstalosti – a také jako splátka na letitý dluh vůči autorovi, čtenářům i nakladateli.
Antologie z české poezie, která reagovala či byla inspirována srpnovou invazí z roku 1968, kdy vojska pěti armád obsadila území tehdejšího Československa. Básník a editor Jakub Řehák zařadil do této stručné antologie šestadvacet textů od osmnácti českých básníků. Původně byl tento výbor plánován mnohem šířeji, od tohoto záměru ale bylo upuštěno vzhledem k obtížnému získávání autorských práv. Jednotliví tvůrci zde defilují v abecedním pořadí: jejich poezie je pak ponejvíce bezprostřední reakcí na srpnovou agresi nebo se týká tíživé a dusné společenské atmosféry, jež se po této události dostavila a předznamenávala dlouhé normalizační období. Společným básnickým znakem je pak vyjádření naprostého, zásadního a nekompromisního nesouhlasu s aktem, který náhle proměnil malou středoevropskou zemi v totální "ruskou gubernii", v níž se člověk cítí "přitlačen ke zdi", v níž zmizí i ta nejzoufalejší naděje na lepší časy a existuje jen budoucnost, jež nám "vylupuje oči".
Sborník Humpolecký Magor přináší unikátní svědectví o středoškolských létech básníka, esejisty a publicisty Ivana M. Jirouse, uměleckého vedoucího skupiny The Plastic People of the Universe, loňského nositele Ceny Jaroslava Seiferta. Vzpomínky jeho spolužáků, středoškolských profesorů a přátel z Humpolce jsou doplněny unikátními,dosud zcela neznámými Jirousovými texty z počátku 60. let, fotografiemi, kresbami a úryvky z jeho děl, vztahujícími se k Humpolci. Sborník uspořádala Jarmila Neomytková.
Tvorba malíře Josefa Žáčka má hluboce sociální a politický kontext. V současnosti kriticky reaguje na skryté i otevřené manipulace masmédií, otázku terorismu a na situaci vyvolanou uprchlickou krizí v Evropě. V publikaci ANTICORPS mimo jiné umělec ukazuje svět jako každodenní mechanismus lidského konání, stereotypů, standardních úkonů.
Texty, které vznikaly během autorova věznění souběžně s jeho sbírkou Labutí píseň. Jsou určeny jeho dvěma dcerám a také jim je postupně odesílal. Připojen je také text Když uléhají beránky.
Ivan Martin Jirous pokračuje v této sbírce v linii, kterou rozvíjel v souborech „Wydrzie Mediocri“ a „Magorův soumrak“. Oproti jmenovaným titulům však tento soubor přece jen působí poněkud odlehčeněji, ozývá se v něm i něžný lyrický tón a vzpomínky už v sobě nesou méně hořkosti a rozčarování. „Vzbudilo poledne se / před sluncem překrásným / tak krásným / něžným že / i ptáci i zobáčky / zmlkli / na chvíli...“
Ivan Martin Jirous napsal tuto sbírku již typickým undergroundovým poetickým stylem, který se stal jednou ze základních a určujících forem jeho básnické tvorby. Po svém se zde básník vypořádává například s nadějí a vírou, především ale s dobou, která pro něho znamenala duchovní marast a útlak. Řadu básní autor také věnuje svým přátelům, kteří s ním tento nelehký čas prožívali. Znění tohoto textu vychází z díla Magorova summa I tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Torst v roce 2015. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován. Zdarma legálně ke stažení na https://goo.gl/8XhgPM.
V autorově poezii se zcela programově odráží společenská a politická situace uvedeného období. Autor zde vykresluje portréty svých přátel, vězněných v drtivé většině tehdejším režimem. I proto lze tuto poezii nazvat jako angažovanou a angažující se.
Svazkem Magorova oáza se uzavírá vydávání díla Ivana M. Jirouse v nakladatelství Torst. Svazek obsahuje časopisecky publikovaný cyklus Na Oáze, množství drobných textů z let 1997–2011 a též všechny Jirousovy rozhovory z daného období. Ve své první části je svazek doplněn texty vzniklými před rokem 1997, které nebyly obsaženy ve výboru Magorův zápisník. Vznikla tak obsažná kniha, která umožňuje čtenářům číst spolu s pěti předchozími svazky Jirousovo dílo jako celek, jako jedno ze stěžejních děl poválečné české literatury. Knihu k vydání připravila a ediční poznámku napsala Adéla Petruželková, úplnou bibliografii Jirousova nebeletristického díla sestavil Michael Špirit, jmenný rejstřík sestavila Eva Vrabcová.
Druhé, výrazně rozšířené vydání úplného souboru básnického díla básníka, esejisty a významného kulturního organizátora Ivana M. Jirouse, nositele Ceny Jaroslava Seiferta, patří k základním dílům české literatury uplynulých čtyřiceti let. Svazek edičně připravil Martin Machovec, který jej opatřil zevrubnou ediční poznámkou, komentáři, soupisem inciptů básní i rozsáhlým jmenným rejstříkem. Oproti prvnímu vydání jsou v knize zahrnuty i tři sbírky, které autor napsal v době po prvním vydání své Summy: Magorova vanitas, Ubíječ labutí a Rattus norvegicus. Jirousova poezie patří k nejvýznamnějším a čtenářsky nejvyhledávanějším hodnotám současné české literatury. Kniha roku 1998 podle ankety Lidových novin.
Soubor básnického díla básníka, esejisty a významného kulturního organizátora Ivana M. Jirouse, nositele Ceny Jaroslava Seiferta, vychází již potřetí, tentokrát však rozdělen do dvou svazků a doplněn svazkem třetím, obsahujícím sbírky napsané až po předchozím druhém vydání Magorovy summy. Vůbec poprvé tak vychází Jirousovo básnické dílo v úplnosti. Edici k vydání připravil a podrobnými komentáři (obsaženými ve třetím svazku) opatřil Martin Machovec. První svazek obsahuje sbírky: Magorův ranní zpěv, Magorova krabička, Mládí nevykouřené, Magorovo borágo, Magorova mystická růže, Magorovy labutí písně a Magor dětem.
Soubor básnického díla básníka, esejisty a významného kulturního organizátora Ivana M. Jirouse, nositele Ceny Jaroslava Seiferta, vychází již potřetí, tentokrát však rozdělen do dvou svazků a doplněn svazkem třetím, obsahujícím sbírky napsané až po předchozím druhém vydání Magorovy summy. Vůbec poprvé tak vychází Jirousovo básnické dílo v úplnosti. Edici k vydání připravil a podrobnými komentáři (obsaženými ve třetím svazku) opatřil Martin Machovec. Druhý svazek obsahuje sbírky Ochranný dohled, Magorův Jeruzalém, Magorovi ptáci, Magorův soumrak, Wydrzie Mediocri, Magorova děťátka, Magorova vanitas, Ubíječ labutí a Rattus norvegicus.
Soubor básnického díla básníka, esejisty a významného kulturního organizátora Ivana M. Jirouse, nositele Ceny Jaroslava Seiferta, vychází již potřetí, tentokrát však rozdělen do dvou svazků a doplněn svazkem třetím, obsahujícím sbírky napsané až po předchozím druhém vydání Magorovy summy. Vůbec poprvé tak vychází Jirousovo básnické dílo v úplnosti. Edici k vydání připravil a podrobnými komentáři (obsaženými ve třetím svazku) opatřil Martin Machovec. Třetí svazek obsahuje sbírky Okuje, Roky krysy, Akrostichy, Magorův noční zpěv a Úloža.
Nová sbírka známého představitele českého undergroundu přináší verše, které reflektují současnost básníkovým charakteristickým rukopisem. V básních naplno propuká Magorův hněv a zloba, ústící mnohde do pocitu zbytečnosti a marnosti. Tomu vlastně odpovídá i titul celé sbírky (vanitas - marnost). Celkově se však zdá, že se básníkův verš až překvapivě zklidnil, což se projevuje zvláště ve druhém oddíle, kde jsou verše dedikované přátelům a kde najdeme překvapivě jemné a něžné reflexe, které naznačují určitou změnu formálních postupů.
Dvacetistránková sbírka obsahuje pouze deset básní Ivana Martina Jirouse a její obsah lze chararizovat jako jakési volné pokračování textů, které vyšly pod názvem "Magorův Jeruzalém". Stále je tu určitá hořkost, skepse a obavy, jakoby se prohluboval pocit samoty, jenž je důsledkem doznívající manželské krize. A tak se básník pokouší nalézt v pustém světě nová pouta a vazby - a překvapivě je objevuje právě v ptačích bytostech...
Stejně jako v Magorově mystické růži, vydané rovněž roku 1981, ponechává tentokrát básník stranou jakoukoli obavu a strach za následky svých literárních činů a rozhodne se pojmenovat skutečnost pravými jmény. Magorovy verše jsou zcela zřetelným a jasným projevem nesouhlasu s totalitním režimem, odsuzují komunistickou představu o světě a mění se v naléhavé svědectví o zrůdnosti času, v níž je nucen žít (nebo vlastně živořit) intelektuálně založený a cítící člověk. Neboť všude jsou "vrata a závory", po "po všech končinách země" se rozlezli zeměplazi a tak básník žáda Boha, aby ještě jednou rozevřel moře a stvořil jiný svět. Je tu i smutek, neschopnost psát o oblacích, pod nimiž proletěl čáp, protože Jirous ví, že tuto prostou a bohulibou scénu ani plno jeho přátel "neuvidí dlouho. / Vašek, Petr Uhl, Gruntorád, / Quido Machulka./ Luter začal počítat svoje dny." Znění tohoto textu vychází z díla Magorova summa I tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Torst v roce 2015. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován. Zdarma legálně ke stažení na https://goo.gl/tqZFAc.
Po obsáhlých svazcích básní (Magorova summa) a esejů (Magorův zápisník) Ivana M. Jirouse vychází obsáhlý svazek jeho dopisů. Nejde o sebrání jeho dopisů různým adresátům a z různých let, ale o zcela konkrétní a přesně vymezenou část jeho korespondence: o dopisy, které v sedmdesátých a osmdesátých letech napsal z českých věznicsvým ženám Věře a Julianě. Soubor těchto dopisů má nejen mimořádnou hodnotu historickou a dokumentární, ale je i jedinečným dílem literárním. Jirous v těchto dopisech, ztišen a soustředěn, spojuje popis všední každodennosti vězně s úvahami o životě, dobru a zlu, lásce, marnosti a smyslu lidského konání. Přesným, živým jazykem, jaký známe z jeho esejů, vytváří svébytnou, citově naléhavou a přitom detailně konkrétní duchovní kroniku celého normalizačního dvacetiletí. V české literatuře posledního půlstoletí lze význam této Jirousovy vězeňské korespondence srovnat s Palivcovými listy z vězení z padesátých let či s Havlovými Dopisy Olze z přelomu let sedmdesátých a osmdesátých. Kniha je doplněna zevrubnou ediční poznámkou a jmenným rejstříkem. Kniha roku 2006 v anketě Lidových novin.
Pro velký zájem čtenářů vydává nakladatelství Torst samostatné knižní vydání jedné z nejvýznamnějších českých básnických knih druhé poloviny 20. století. Dnes již klasické a v mnoha případech zlidovělé verše napsané v 80. letech ve věznicích v Litoměřicích, Ostrově a Valdicích propašoval z valdického vězení na motacíchJiří Gruntorád. Nové vydání je doplněno barevnou kresbou svatého Huga od Juliany Jirousové a ukázkami faksimilí původního Jirousova rukopisu.
Ivan M. Jirous byl nejen duchovní vůdce undergroundu, vězeň, básník a magor, ale též velký modlitebník. Z Magorovy summy jsou vybrány nejlepší básně duchovní a seřazeny shora dolů: Nejprve Bůh ve třech podobách – Stvořitel, Vykupitel a Utěšitel. Poté nebeské zástupy neboli „katolický panteon“ – andělé, Panna Maria, „svatístaří“ a „svatí noví“, nekanonizovaní (a často nekanonizovatelní). Konečně ten, kdo se modlí – zase ve třech polohách: hříšník – vzpurník – vděčník. Nejsou to jen osobní modlitby Magorovy, ale magorské modlitby. Konkrétní jména a reálie si každý modlič může nahradit svými.
Jde o básně, napsané s velkým citem, mnohdy s bolestí a zármutkem. Jakoby se autor snažil vyzpovídat, jakoby by mu na ramena dopadla únava a hořkost... Jirous psal tyto ve vypjatém citovém rozpoložení, která byla zapříčiněna manželskou krizí. Nezapomíná však ani na své přátele, jimž některé básně dedikoval (Lubomír Jiřiště, JanStaněk, Vlastimil Třešňák).
Sbírka z pozůstalosti duchovního vůdce českého undergroundu, bývalého manažera Plastic People, básníka a kulturního teoretika. K vydání připravil, ediční poznámku a medailon autora napsal Martin Machovec.
Jirousova samizdatová prvotina je vlastně souborem, jemuž vládnou úsečná dvojverší, básnické připomínky či poznámky. Není zde příliš místa pro něhu, Magorova poezie je krutá, glosuje drsnost života, pohybujícího se ve společenském ghettu. Toto místo, v oficiální mluvě nazývané odpadem a smetištěm, se však pro básníka stáváodrazovým můstkem, z něhož lze pozorovat a účastnit se toho pravého a nefalšovaného bytí, v němž vlají přátelská setkání lidí stejného druhu, koncerty Plastiků či podobně nekonformní akce a události. I to byl jeden ze způsobů, jenž dodával odhodlání i návody, jak čelit nepřízni doby. Znění tohoto textu vychází z díla Magorova summa I tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Torst v roce 2015. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován. Zdarma legálně ke stažení na https://goo.gl/Hzf8Wc.
Sbírku Magorův ranní zpěv dělí od sbírky Magorova děťátka více než dvacet let, ale spojuje je v Jirousových básnických textech dosti výjimečná hravost, odlehčenost. Většinou zde chybí ona závažná "existenciální" témata a svědectví o hrůzách pobytu v komunistických vězeních i na relativní mimovězeňské svobodě. Magorův ranní zpěv je první Jirousovou sbírkou vydanou v samizdatu (1975), již tvoří causerie a literární experimenty, kdežto sbírku Magorova děťátka sestavil autor při přípravě prvního vydání Magorovy summy z básnické žně první poloviny devadesátých let: oproti stejně datovaným sbírkám Magorův soumrak a Wydrzie Mediocri (1997) vyznívají Magorova děťátka o poznání radostněji.
Sbírka veršů jedné z nejvýznamnějších osobnosti českého undergroundu, která vznikala poměrně v dlouhém časovém období, v letech 1985-1997. Ivan Martin Jirous je v tomto souboru stále jakoby zahlcený smutkem, stále se tu objevují motivy z rozpadu jeho manželství, meditace o samotě, které procházejí sítem beznaděje, vzpomínek a nostalgických povzdechů: "Měděnkou pokrývá se láska / potichu umírá náš vztah / zachází / jak slunce za úbočí hor..." Básník tu opět oslovuje své přátele (Mikoláš Chadima, M. C. Putna, Pavel Bergman), zdá se ovšem, že ústřední myšlenkou je bezbřehý smutek, který vládne autorovým veršům i přesto, že do jeho blízkosti proniklo i "tolik šťastných dnů", které dávno neviděl.
Obsáhlý výbor z esejů a kritik výtvarného umění, rockové hudby a undergroundové kultury z let 1965–1990, doplněn textem Pravdivý příběh Plastic People.
Podobně jako v Magorově krabičce, i zde se již zřetelně projevuje autorův charakteristický jazyk, který navíc nezapře určitou inspiraci z tvorby Egona Bondyho. Jirous se představuje jako nesmiřitelný ironik, který soustavně útočí proti totalitnímu režimu. V tomto nerovném souboji je ochoten obětovat vše, aby se stal svědkem toho, jak se"zničí sovětské panství". Znovu se tu zabývá otázkami víry, ale základním motivem zůstává nekompromisní odsouzení doby a země, v níž žije: "Ach, / proč se radši nespálím v kopřivách / než v té bídě, v níž žiju, / proč se radši neválím v žahavkách, / proč radši nenocuju v trnkách, v akátech, trních, / proč radši nežiju v hlozích?" Znění tohoto textu vychází z díla Magorova summa I tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Torst v roce 2015. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován. Zdarma legálně ke stažení na https://goo.gl/vMU7Ag.
Nejnovější básnická sbírka Ivana M. Jirouse, vůbec první napsaná po druhém, rozšířeném vydání Magorovy summy, vyšla poprvé jako bibliofilie v nakladatelství Gallery. Nyní vychází v druhém vydání v nakladatelství Torst, ve stejné grafické úpravě Dušana Straňáka jako Magorovy labutí písně. Okuje přinášejí verše plné prostoty nezvyklého druhu, prostoupené u autora obvyklou životnou samozřejmostí, ovšem už oproštěnou, ztišenou, a zároveň tělesně pojímanou a podmíněnou duchovností, jež vykupuje únavnou šeď každodennosti. Okuje bezesporu patří k nejlepším Jirousovým básnickým sbírkám.
Vůbec první knižní výbor z básnického díla Ivana Martina Jirouse (nar. 23. září 1944) přináší to nejlepší z poezie tohoto protagonisty českého podzemí. Historik umění I. M. Jirous se na konci šedesátých let připojil k uměleckým aktivitám rockové skupiny The Plastic People of the Universe, která se v sedmdesátých letech stala jedním z nejznámějších symbolů československé kulturní rezistence. Jako výrazná básnická osobnost vstoupil Jirous ve známost až v polovině let osmdesátých svojí sbírkou vězeňské lyriky Magorovy labutí písně, z níž řadu čísel obsahuje ovšem i výbor Popelnice života.
Kniha shrnuje všechny texty významného básníka, esejisty a kulturního organizátora o legendární undergroundové skupině. Je doprovozena množstvím unikátních fotografií Bohdana Holomíčka, Jaroslava „Abbé“ Libánského, Ondřeje Němce a Jana Ságla.
Strašidelná pohádka Ivana Martina Jirouse, kterou napsal svým dcerám v dopise z vězení. Ivan Martin Jirous psal svým dcerám, Františce a Martě, v dopisech z vězení básničky a pohádky, které pak vyšly souborně v knize Magor dětem. Marta, dneska máma čtyř dětí, měla nejradši strašidelnou pohádku Ptala se Františky Marta, a právě proto ji nejmenším čtenářům namalovala přesně tak, jak si v dětství ta hrozná strašidla představovala.
Nová básnická sbírka jednoho z nejčtenějších českých básníků přináší vedle citlivých evokací přírody, stárnutí a básní milostných též pozoruhodné epické "svědecké" básně, obohacující Jirousovu poetiku o nový rozměr.
Poslední básnická sbírka českého básníka, esejisty, uměleckého publicisty a kulturního organizátora, jedné z nejvýznamnějších osobností poválečné české kultury. Přestože autor knihu nedokončil, sbírka má všechny vlastnosti svrchovaného literárního díla. Jemná a jímavá pozdní Jirousova poezie se zde skrývá pod pozměněným názvem skutečné slovenské vsi Uloža, kde se Magor scházel se svým slovenským přítelem, básníkem Erikem Jakubem Grochem. Knihu edičně připravil a poznámkou opatřil Martin Machovec.
Velikonoce jsou pro křesťany největší událost roku. Vzkříšení, obnova všeho živého v přírodě, v nás. Vajíčka symbolizují zrození nového života a jak klasik praví: "Nevyčte nikdo z tlustejch knih, co tajemství skryto ve vejcích." Schválně, přečtěte si s dětmi Magorovu pohádku o tom, jak vajíčka, kohouti, bouřka a duhaobarvily svět - třeba na Modré nebo Žluté pondělí, Šedivé úterý, na Zelený čtvrtek nebo na Bílou sobotu…
V názvu sbírky se patrně skrývá název obce Prostřední Vydří, místo, kde Ivan Martin Jirous zakoupil zchátralý statek a kam jezdil sám nebo s kamarády hledat inspiraci. Zádumčivá a malebná krajina patrně přispěla k tomu, aby se tu básník ponořil do úvah a meditací o životě, o umění a historii, i o některých osobnostech, které sehrály na tomto poli výraznou roli. Objevuje se tu třeba husitský tribun Jan Želivský, dvorní malíř Rudolfa II. Arcimboldo, básníci Verlaine a Ševčenko. Tradičně jsou zde zařazeny i verše, které autor napsal pro své přátele (Jaroslav Hutka, Andrej Stankovič, Karel Malík).