V hrdinovi svého románu básníku Villonovi vytvořil John Erskine plnokrevnou romantickou postavu, která ideálně odpovídá duchu Villonových básní. Co na tom, že skutečný Villon byl možná postava tragičtější, jeho konec bezpochyby trpčí. Nádherná výbušná energie jeho veršů zní až do našich časů, jako se nese světlo hvězdy. Jehocit pro spravedlnost, lidskou důstojnost, solidarita s utlačenými a poníženými, jeho útočný mistrovský jazyk - to vše z něho činí postavu moderním lidem příbuznou, nikoli muzeálního klasika či mechanicky opakované jméno. Každá kapitola Erskinova románu navozená básníkovými verši je v harmonickém souladu s Villonovým poselstvím, s jeho mladou silnou poezií.
Humor je vzácné koření a autoři, kteří ho umějí rozdávat, by měli patřit k nejváženějším. Tím odvážnější je pak záměr vystavět humorný příběh na skrumáži vražd, které poskytly látku k celé řadě proslulých řeckých tragédií. Trojská válka vypukla, jak známo, protože Paris unesl do Tróje Helenu, manželku spartského krále Meneláa. Zuřila deset let, na obou stranách padlo mnoho hrdinů, a když bylo po všem, Meneláos si svou ženu odvezl zpátky do Sparty a začali dávat dohromady porouchanou domácnost. Nebylo to lehké, neboť v příbuzenstvu se neustále vraždilo, dceruška Hermiona se rodičům poněkud vymkla z ruky a mezi Helenou a Meneláem to neklapalo – což není koneckonců divu. Americký spisovatel John Erskine nehodlal znovu, už po tolikáté, interpretovat tento neblahý úsek řeckých dějin. Šlo mu spíš o to, postavit proti sobě dvě životní filozofie. Jedna – reprezentovaná bezradným a vždy znovu trapným Meneláem – se pokouší vtěsnat život do zkostnatělých konvencí, druhá – Helenina – je naplněna láskou k životu. Dvě neslučitelné koncepce, kdysi stejně jako dnes. A zároveň dva báječné prototypy, mužský a ženský. Knížka plná jemné ironie, duchaplných dialogů, bystrých filozofických postřehů. Nepatetická oslava života a lásky.