Opravené vydání autorova základního filosofického textu (1967), v němž poprvé definoval nesubstanční ontologický model jako východisko svých dalších úvah.
Juliiny otázky (1970). Na jejich problematiku pak přímo navazuje tzv. Doslov (1988). Různé aspekty úvodního eseje rozvíjí pak Pár stránek (1974), Páté pojednání o ontologii (1975), Markétě Machovcové (1979), Úvaha o eschatologii (1979), Nesubstanční ateismus a nesubstanční teismus (1981). Dopis příteli (1983), Odpověď doktoru teologie (1984), Výhledy (1986), Další bod (1990), Ontologie beze všech určení (1991).
Rozsáhlá studie z přelomu milénia, v níž se autor pokouší syntetizovat ontologická a etická východiska východních filosofií, zejména buddhismu a taoismu, s nesubstančními proudy filosofie západní. Nejde o konzistentní systém, spíše o autorem editovaný (a už nedokončený) soubor pracovních poznámek či volně spojený sled inspirativních úvah. Dílo obsahuje množství autobiografického materiálu a kritických společenských reflexí, ontologické problémy jsou propojovány s aktuálními problémy vědy, technologie, ekonomie a politiky.
V prvním oddílu závěrečného svazku Bondyho filosofických textů jsou soustředěny eseje, které byly napsány po Příběhu o příběhu, tedy v posledních letech autorova života. Jde zejména o esej Postpříběh (2004), v němž je dále rozpracována většina témat obsažených v předešlé práci i v dalších textech v tomto oddílu: universum jakožto „proces“, jako „stálá přítomnost“, možnost „kompenzace utrpení“, návrat k holistické interpretaci universa, konfrontace na Západě stále málo známých taoistických a buddhistických koncepcí s nejposlednějšími poznatky astrofyziky, informatiky atd. Všechny čtyři texty z prvního oddílu vycházejí poprvé. Druhý oddíl tvoří paralipomena Bondyho filosofického díla, tedy texty, které z různých důvodů autor nezařadil do předchozích svazků: první dva byly dříve vydány jen samizdatově a dva zbylé eseje jsou zde publikovány úplně poprvé. O textu Prozatímní bilance se autor častěji zmiňuje v Příběhu o příběhu jakožto o „fatálním eseji“: jeho zveřejnění tedy přispívá k pochopení širších souvislostí Bondyho filosofického díla z posledního období. Do třetího oddílu byly zařazeny Bondyho „filosofické rekapitulace“, tj. popularizační texty, v nichž v různých obdobích shrnul své předchozí filosofické úvahy. Z těchto textů byly dříve vydány Knížka o tom, jak se mi filosofovalo (samizdatově) a Kritika nesubstančního modelu (samizdatově i tiskem). Anglicky psaný esej Why I Am Still a Marxist: The Question of Ontology, jenž tvoří čtvrtý oddíl svazku, vznikl na základě Bondyho spolupráce s prof. Benjaminem B. Pagem (Quinnipiac University, Connecticut), lze číst jako svého druhu popularizační resumé autorovy filosofie. Tento esej nemá žádnou českou předlohu a byl dříve vydán tiskem jen v USA. Edičně připravil Martin Machovec.
Čtvrtý svazek shrnuje autorovy hlavní filosofické eseje z let 1981-1991: Dopis příteli, Odpověď doktoru teologie, Výhledy, Další bod a Ontologie beze všech určení. V dodatku čtenář najde polemický esej evangelického teologa Milana Balabána nazvaný Kritika apersonálního pojetí Boha u Bondyho (1983).
Próza Gottschalk (1988), která tvoří spolu s připojenými prózami Kratés a Jao Li volnou historicko-alegorickou trilogii, byla posledním beletristickým textem, který Bondy vydal samizdatově, zatímco "román v dopisech“ s prvky "road novel“ Hatto byl již napsán a vydán až po roce 1989. Obě titulní prózy jsou situovány do "temného středověku“, do doby beznaděje, nejistoty. Jejich protagonisty jsou duchovní bytosti, které se snaží na vlastní pěst čelit světu, prchají z něj a opět se do něj vracejí. Autor v těchto textech – a rovnež v Kratétovi a Jao Lim, které se odehrávají v antickém Recku a ve starověké Číně – využívá historických reálií, ale v jádru jsou tyto prózy alegorickými podobami doby, kdy byly napsány, tedy přelomu 80. a 90. let XX. století. Zároven jsou i kryptickými autoportréty, tak jako většina Bondyho prozaických prací. Všechny v tomto svazku obsažené prózy vycházejí knižně podruhé, ale poprvé společně a v textově revidované podobě, která je výsledkem editorovy práce s rukopisy a dosavadními, tedy i samizdatovými vydáními.
Filosofický román, situovaný do drsného Saska 10.století, vypráví o muži, střídavě bojovníkovi a mnichovi, který hledá odpověď na otázky: co je Bůh, co je člověk, co je svět?
Antologie z české poezie, která reagovala či byla inspirována srpnovou invazí z roku 1968, kdy vojska pěti armád obsadila území tehdejšího Československa. Básník a editor Jakub Řehák zařadil do této stručné antologie šestadvacet textů od osmnácti českých básníků. Původně byl tento výbor plánován mnohem šířeji, od tohoto záměru ale bylo upuštěno vzhledem k obtížnému získávání autorských práv. Jednotliví tvůrci zde defilují v abecedním pořadí: jejich poezie je pak ponejvíce bezprostřední reakcí na srpnovou agresi nebo se týká tíživé a dusné společenské atmosféry, jež se po této události dostavila a předznamenávala dlouhé normalizační období. Společným básnickým znakem je pak vyjádření naprostého, zásadního a nekompromisního nesouhlasu s aktem, který náhle proměnil malou středoevropskou zemi v totální "ruskou gubernii", v níž se člověk cítí "přitlačen ke zdi", v níž zmizí i ta nejzoufalejší naděje na lepší časy a existuje jen budoucnost, jež nám "vylupuje oči".
Soubor knižně zcela poprvé představuje spisovatelovo dramatické dílo, které vznikalo na konci 60. a na začátku 70. let minulého století a které dodnes zůstává veřejnosti prakticky neznámé. Těsná blízkost datací Bondyho dramat a jejich „genetické“ zasazení do přelomového období novějších československých dějin zajistily textůmnapojení na dobové společensko-politické myšlení i významné postavení v rámci autorova díla jako celku. Soubor přináší jedenáct víceméně modelových aktovek, žánrově pojatých převážně jako černé grotesky či absurdní frašky, které jsou někdy koncipovány jako satirické opovržení komunistickou diktaturou, jindy jako post-apokalyptické vize budoucnosti totality a konečně také jako jízlivé glosy kritizující technické dobývání přírody a poukazující na neschopnost člověka zajistit si trvale udržitelné životní podmínky. A právě osobitě podvratné podání textů ve spojení s prozíravou kritikou civilizace zaručuje hrám nejen důležité postavení v kontextu moderního českého dramatu, nýbrž i inscenační živost, o níž řada jiných neoficiálních her postupem času přišla. Uspořádání a doslov Lenka Jungmannová. Obsahuje hry: Nic jsem si nemyslel Otec v restauraci Ministryně výživy Návštěva expertů Kdekoliv v současnosti Na dvoře Ludvíka XVI. Jednoho odpoledne Jednou v noci Devatenáct set padesát Pozvání k večeři První večer s maminkou
Jedná se o první díl originálně napsaných dějin filosofie, který je zkomponovaný ze dvou vzájemně korespondujících částí. Část první, rozsahem skromnější, je věnována úplným počátkům indického myšlení zaznamenaného ve védských spisech a upanišadách. Přináší dále komentovaný výklad Buddhovy nauky a džinismu. Druhá část knihy E. Bondyho je složena ze tří základních kapitol. Kapitola o klasických bráhmanských systémech zahrnuje tato témata: sánkhja (jeden z nejstarších systémů), kterou charakterizuje jako ateistický dualismus; jóga, která není filosofií, ale spíše systémem pouček k praktické cestě k osvobození; vaišéšika, druhý nejvýznamnější bráhmanský systém; njája, která se zabývala především logikou; mímánsa, která se snažila o to pochopit, jak rozumět védám a jak podle nich žít. Další kapitola se věnuje buddhistické filosofii. Nejprve pojednává o dvou historických větvích buddhismu - hínajáně a máhajáně, poté se věnuje vidžňánavádě, sautrántice-jógáčáře a vadžrajáně. Třetí kapitola je věnována védantě (konec véd), E. Bondy zde pojednává o bhagavadgítě, advaitě-védantě a o monoteistických systémech. Tato kniha vzbudila smíšené reakce, ovšem pro studenty či zájemce o orientální filosofii se může stát užitečnou pomůckou. Kniha je dedikována Petru Uhlovi a Václavu Havlovi.
Příběh invalidních sourozenců se odehrává těsně předtím, než byla v Praze kriminalizována hudební skupina Plastic People of the Universe. Právě zatčení lidí, kteří se provinili vůči společnosti pouze tím, že hráli a poslouchali „jinou“ hudbu, bylo natolik kruté a obsurdní, že přímo podnítilo založení Charty 77. Román Invalidní sourozenci je vlastně katechismem československého undergroundu.
Próza z roku 1977 patří k tomu nejlepšímu, co Egon Bondy napsal. Úvahy, záznamy zážitků, expresivní postřehy o současnosti – dílo kruté, nemilosrdné k autorovi i všemu, co jej obklopuje. Patos se zde mísí s vtipem a sarkasmem, vše je neseno proudem obrovského spisovatelova nasazení, opravdovostí a upřímností.
Dvojice novel z roku 1978, v samizdatových vydáních též pod názvem Dvě novely, nebyla doposud tiskem publikována. Dva příběhy dvou ženských protagonistek jsou v komplementárním vztahu, byť na první pohled spolu nikterak nesouvisejí. Děj Máši je zasazen do československého reálu konce 40. let, tedy do doby po „Vítězném únoru". V atmosféře davové psychózy se odvíjejí osudy mladé nadšené svazačky, jejímž protihráčem je básník Egon Goldmann, vybavený četnými autobiografickými rysy. Ironický škleb nad tragikomičností doby, v níž skutečnost přerůstá v obludný sen. I v Bětě je zašifrováno mnoho dobových reálií, avšak děj je zde kontrapunkticky vsazen do polosnové "minulostní budoucnosti". Hrdinka přijíždí do "hraničního pásma", do městečka v blízkosti "pracovního tábora", a to s tajným úmyslem spatřit tu některé ze svých vězněných přátel. Perzifláž dobových rekvizit 70. let se posléze stává stejně zřejmou jako v Máše. Po beznadějných střetech s "byrokratickými překážkami" a po řadě prapodivných a varovných setkání se hrdinka rozhoduje pokusit se prchnout za hranice, což se jí nezdaří: po zoufalém úsilí se ocitá opět jen v místě, kde se její útěk započal. Bludný kruh se takto uzavírá, sen se vrací k obludné realitě. Závěrečný motiv bezvýchodnosti je ozvukem dnes ztracené Bondyho povídky z roku 1952, již zmiňuje Bohumil Hrabal v Něžném barbarovi. Ediční příprava Martin Machovec.
Svazek obsahuje dvě krátké prózy, jejichž společným tématem je neuhasitelná touha člověka zachovat si vnitřní svobodu i za nepříznivých společenských podmínek. Novela Mníšek situovaná do 9. století popisuje cestu mladého mnicha za poznáním ve světě rozvráceném náboženskými i politickými sváry. Jádro svazku však tvoří dosud nevydaná próza o třech volných částech z roku 1979, která pod názvem Vylitý nočník vyšla ve stejném roce v samizdatu. Próza, jejíž jednotlivé části se odehrávají v různých dobách a prostředích (ruská step za občanské války v Rusku, pražské hospůdky za totality a blíže neurčená islámská země), vznikla jako trpká metaforická reakce na ideologii a praktiky totalitního režimu v bývalém Československu a byla bezprostředně poté šířena v samizdatových vydáních. Oficiálně vychází až nyní a nabízí dnešnímu čtenáři tři varianty problémů člověka čelícího nesvobodě a snažícího se najít sebe sama i základní smysl vlastní existence.
Drobná próza, satirická sci-fi povídka, zachycující obraz lidstva po čtvrté světové válce. Nepovídka, jejíž první polovina sleduje trampoty primitivního kmene lidí, jedněch z mála, kteří přežili atomovou katastrofu, a druhá část slouží jako prostor pro filozofické dialogy citem nadaných robotů, kteří se o rezervaci lidí starají. Napsána 12. - 18. února a 9. - 16. března 1983.
Těžko tuto básnickou sbírku charakterizovat jedním slovem. S určitostí však lze říci, že jde o vědomou polemiku se vším, co by bylo možno zařadit do sfér tzv. "vysokého umění". Tato polemičnost, jež je základem básníkova stylu, je však ve své podstatě funkční, neboť vytváří novou specifickou poetiku založenou na jednoduchosti výrazu, srozumitelnosti a obsahové upřímnosti. Nejde o poezii, která by nám osvětlovala podstatu "hlubinných struktur bytí", jde o umění, které si na nic nehraje, o verše, které mají všechny předpoklady k zlidovění.
Vůbec první politický spis Egona Bondyho, který u nás vychází knižně mimo okruh samizdatu. V této knize se nalézá jeden z prvních rozborů tzv. reálného socialismu, který se nespokojuje s frází, že to byla "totalita". Autor tento rozbor považuje za součást pokusu odhalit povahu epochy, ve které žijeme. Autor se dotýká v roce 1984, kdy byla kniha napsána, témat, která jsou palčivá i dnes, a právě dnes, témat, jako je globalizace, ekologie, celosvětová destrukce demokracie, kapitalismus. Bondy se též pokouší rehabilitovat marxismus. Vidí v něm prostředek, který nám může pomoci v dnešní "temné době".
Dvojice Bondyho původně samostatných prací, které však byly napsány v časové následnosti, v letech 1982 a 1983, vyšly samostatně několikrát v samizdatu a obě pak ještě v 80. letech i tiskem na stránkách Tigridova exilového časopisu Svědectví. Próza Nový věk patří do řady Bondyho kvazihistorických novel a povídek, společně např. sMníškem (1975), Gottschalkem (1988), Hattonem (1991) či Severinem (1995): na půdorysu faktografie o židovské šabatiánské herezi ze 17. století rozehrává autor jedno ze svých podobenství o (ne)možnosti společenské změny, o naději a o víře. Nepovídka je poměrně rozsáhlý prozaický text, v němž se velmi zábavně mísí prvky science-fiction, antiutopie a filosofického traktátu; konkrétní, ale i poněkud autokarikaturní podobu zde získává Bondyho filosofický postulát vytvoření „artificiálních bytostí“ budoucnosti. Obě dvě prózy vycházejí knižně podruhé, ale poprvé v textově revidované podobě, která je výsledkem editorovy práce se všemi dosavadními, tedy i samizdatovými vydáními a rovněž s rukopisy.
Soubor esejů. Egon Bondy využívá důkladnou znalost geopolitické historie při analýzách nejaktuálnějších témat spojených s takzvanou ekonomickou a politickou globalizací. Kromě filosoficko-politických analýz se Bondy vydává i na spekulativní výlety do různých alternativ společenských proměn.
Autor se zabývá základními otázkami marxistické ontologie. Hlavním tématem práce je kritika tzv. substančního modelu v ontologii. Sleduje jeho genezi v dějinách lidského myšlení a chce dokázat jeho historicko-společenskou podmíněnost. Poněvadž se tento model ukazuje být neadekvátní objektivní skutečnosti, je třeba pokusit se v rámci marxistické filosofie o vypracování nesubstančního ontologického modelu.
Svazek obsahuje autorovy verše z let 1991-1993, které se zamýšlejí nad politickým a společenským vývojem v tehdejším Československu.Vývoj je viděn značně negativně - v samotném titulu je pak personifikována vláda, parlament i prezident.
Pracovní analýza (1969) představuje jednu z nejrozsáhlejších teoretických prací Egona Bondyho a je vůbec nejrozsáhlejší prací, v níž se Bondy věnuje analýze tehdejšího politického systému. Řadu otázek tematizuje pouze zde a ve svých pozdějších textech pak již vychází přímo ze závěrů tohoto rozboru. To činí Pracovní analýzu mimořádným textem, který umožňuje nahlédnout společně s již vydanými texty vývoj Bondyho politického myšlení v jeho celistvosti. Zároveň je však i mimořádným historickým dokumentem reflektujícím z hlediska širších geopolitických souvislostí politickou situaci v tehdejším Československu. Součástí výboru je rovněž několik kratších textů z druhé poloviny 60. let, které tematizují podobné otázky jako Pracovní analýza a v řadě ohledů ji tak doplňují a dokreslují Bondyho kritiku tehdejšího společenského systému a jeho představu o možných alternativách.
První vydání Bondyho memoárů z r. 1981, v nichž undergroundový básník popisuje svůj dramatický život v letech 1947-1957. Kniha zároveň poskytuje obraz významné části neoficiální kulturní scény první poloviny 50. let.
Jedna z nejznámějších a vedle Invalidních sourozenců asi jedna z nejvíce ceněných Bondyho próz (samizdatově poprvé roku 1976) je vybudována na reáliích pravěké, neolitické společnosti, jíž však prorůstají prvky soudobého policejního „komunistického" státu. Na osudech stárnoucího „šamana", tedy jakéhosi duchovního vůdce tlupy,se odráží pervertovanost doby: kompromisnictví, zvůle mocných, manipulace lidmi, snaha přežít na úkor bližního: „ďáblův svět", v němž již není naděje na obrat k lepšímu, na východisko, na uchování morálních hodnot. Již I. M. Jirous kdysi poukázal na skutečnost, že ústřední postava je stylizovaným autorovým autoportrétem, v němž se sebeobžaloba mísí s apologií. Šaman je mj. jednou z mála Bondyho próz, doplněných též ad hoc psaným cyklem básní, tedy dílem, v němž je překračován rozpor mezi „didaktickou" epikou a „autokonfesní" lyrikou. Dílo vychází poprvé v nezkrácené, necenzurované podobě. Ediční příprava Martin Machovec.