Alexandra Berková

Banální příběh

Literární předloha, podle níž byl natočen televizní film Zlatá brána. Evě je pětačtyřicet, ale to by jí nikdo nehádal. Je profesorkou češtiny, má manžela architekta, dceru, bydlí v atypickém bytě. Jenže manžel – ten, co jí slíbil, že jí bude oporou v dobrém i zlém; ten skvělý elegán, co je pyšný, že vypadá úplně jako Ital, si našel jinou. Před společnými známými se vytahuje, že má starší milenku...: „Láska! Blesk z čistýho nebe! Takovej je život!“ Eva by právě teď moc potřebovala oporu. Opravdového muže. A potká Borise. Boris je bojovník: sportovec. Je ale z těch, co nepřicházejí v úvahu. Cizinec z méně rozvinuté země. Jenže je k sobě něco přitahuje... 1. vydání.

Publikováno: 2004

ISBN: 80-7246-219-9

Co teď a co potom

Život žen i mužů v dnešní době je velmi složitý a zdánlivá beznadějnost některých situací je přivádí do poraden psychologů. Každý ví, že číst a psát se učíme několik let, že bez řidičského průkazu nemůžeme za volant. A kdo nás učí řešit denní konflikty, být dobrými rodiči, dětmi, vyrovnat se se svými komplexy? Podlenámětu A. Berkové byl natočen televizní seriál v hl. roli s Ivanou Chýlkovou.

Publikováno: 1992

ISBN: 80-901338-2-7

Knížka s červeným obalem

Kniha povídek, která při svém prvním vydání v roce 1986 dosáhla obrovského nákladu díky hladu čtenářů po nekomerčním, totiž nepartajním, autentickém psaní.

Publikováno: 2003

ISBN: 80-7227-152-0

Magorie aneb Příběh velké lásky

„Má milovaná, krásná, špinavá Magorie!" V Magorii, v té zemi pod plochým kamenem, žijí Pupíci, kteří stojí v čele a „myslí to s námi dobře". A jsou tu také jurodiví. A obyčejní obyvatelé, kteří jsou šediví jako prach a snaží se být ještě šedivější. V Magorii žijí Jaryn, Jiřík a Blanokřídlá. A také Velká Janinka-Velká Matka. V Magorii se pořádají každodenní povinné oslavy na počest velkého císařepána i popravy neposlušných. „... Stále častěji se — sdruženi v houfu — chováme jako jedinec: Hledíme jedním směrem a myslíme totéž: bude tuhá zima. Ale většinou jenom těkáme — jenom tak těkáme. Šedá je součtem všech barev, když slunce kryje mrak, cizince pestrý. . . Motá se jich tu stále víc: velicí, barevní, zdvořilí — všemu se diví a všechno si fotí: obdivuji naši techniku: ručně vyřezávané telefony a bohatě kolorované vozy; závidí nám naše nenáročné, skromné a výkonné ženy; žasnou nad dokonalostí našeho mimikry: věru málokdo dokáže tak rychle jako my zalehnout do prachu a přijmout podobu ze mě..." Taková je Magorie. Na obálce byla použita reprodukce díla Zdeňka Sýkory Linie č. 56, 1988.

Publikováno: 1991

ISBN: 80-7012-057-6

O psaní

Kniha od autorky, jež u nás patří k zakladatelům oboru tvůrčího psaní. Spisovatelka a scénáristka Alexandra Berková vyučovala tvůrčímu psaní od roku 1990 až do své smrti v roce 2008. Její kniha "O psaní" je návodem nejen pro tvůrčí psaní, ale i čtení a myšlení. Za čtenářsky přitažlivou, pro Berkovou tak typickou živelností seskrývá hutný, inspirativní a zkušenostmi podložený esej, který ocení jak začínající adepti tvůrčího psaní, tak i ostřílení matadoři z řad autorů i čtenářů. Devítidílný text "O psaní" v knize doplňuje také úvaha na téma vztahu učitele a žáka, dále rozhovor Boženy Správcové s Alexandrou Berkovou a vzpomínkový text spisovatele a publicisty Jakuba Šofara. Knihu k vydání připravila, rejstříkem a ediční poznámkou opatřila Božena Správcová. Ilustrace Nikola Nováková.

Publikováno: 2014

ISBN: 978-80-87908-01-3

Temná láska

Temná láska je jedna z novějších knih současné české spisovatelky Alexandry Berkové - vyšla v brněnském nakladatelství Petrov v roce 2000. Alexandra Berková působí v současné době jako pedagožka na Vyšší odborné škole a Literární akademii v Praze. „Tato novela šetří váš čas: Žádné zbytečné vysvětlování, situace po situaci jdeme in medias res, jako v životě, kdy nekončíme pointou a potleskem: kdy nečekaně potkáváme tytéž lidi a přitom jsme vždy znovu něčím překvapeni; i když se na konci ukáže, že tělo nám mezitím zestárlo. (…) Pak se dá přečíst i tahle knížka o jednom životním pachtění…“ Temná láska je zvláštní novela vyprávěná v ich-formě, plná metaforických obrazů, vnitřních monologů, proudu nevědomí a symbolických reflexí. Je rozdělena na tři části - V boudě, Zápas s andělem a Konec. První část novely je vedená jako rozhovor pacientky s lékařkou. Představuje ženu jako tvora, zmítajícího se v okovech. Žije chycená v síti, mučená, zneužívaná jako zvíře svým pánem, kterým je její manžel. Nenávidí ho, ale zároveň miluje, stejně jako on jí ubližuje, protože jí tak dává najevo svou lásku. „Tak fajn - máš mě tu na zemi, svázanou, na špinavejch prknech a brečim…seš rád? tos chtěl? Mluvila jsem na něj, prosila, brečela, zoufale, úlisně, zle - a on mlčel, nehybně mlčel - bez výrazu, nehnutě, mlčky mlčel - v tom je obludná síla, paní doktorko, nereagovat. Neudělat nic. Strašlivá moc…“ Pocit hnusu a nelásky ji pronásledoval už od dětství, nenávist pociťovala ze strany matky i otce. „Vrah má svou oběť taky svým způsobem rád. Proč mě neměl rád normálně, jak se dělá: pocem, dej mi pusu, tobě to sluší, seš príma holka - a tak… /Protože to neuměl./A máma?/Protože to neuměla./A manžel?/Protože to neumí./A co hergot dělám mezi všema těma amatérama…?/Totéž co oni…“ Symbolicky sledujeme ponížení a omezení práv žen v manželství - to, jak je žena, podobně jako květina, roubována, přesazována, vyrvána z kořenů, zaštipována, nakonec zbavena hlavy - jde snad o strach mužů z inteligence ženy? Manžel se pohybuje neustále ve své „síni tradic“. Stačí mu k životu jeho „hračky“, jídlo a spánek. Na četné dotazy lékařky, proč od něj neodešla, odpovídá, že neví, co by si bez ní počal… Jedinou láskou, kterou alespoň částečně pocítila, je láska mateřská. Narodí se jí dcera - kterou v knize nazývá „larva“. „Larva ochutnává svět: hlemýždí se mi kolem nohou, na všechno se sápe, všechno si cpe do chobůtku, na všechno civí. Mačkám ji, muchlám a ona se odevzdaně chechtá masitým smíchem.“ Larva ale jednoho dne odlétá z hnízda - změnila se v motýla - alegoricky ukázána dospělost. Také žena dokázala roztrhat pouta - překvapena tím, jak to šlo jednoduše - a odchází svobodně pryč. Motivem, který se prolíná celou druhou částí, je postava kamenného anděla. Vždycky z něj měla strach. Poté, co překonala okovy, promluvila s Bohem. A právě Bůh ji ponouká k tomu, aby anděla přemohla. Ve vnitřním monologu a dialogu s Bohem a ďáblem Molochem omlouvá toho „svého“ - „Ten můj - kdyby ho otec nemlátil botou po hlavě, kdyby ho strýc nemiloval láskou ženy, kdyby mu bratr nemočil do postele a matka ho nenabízela k adopci, kdyby ho tenkrát ty lysé lebky nevehnaly do rybníka, kde musel stát celou noc a čekat, až se vyzvracejí, až jim dojde pití, až znásilní tu nezletilou a holemi utlučou toho pitomce, co se jim v tom snažil zabránit…“ Vidíme, že zlo je všude, nejen v nás samotných, ale i v celé společnosti, plné předsudků. I muž sám se zamotával do sítě, bičoval se, nasazoval si pouta. Pouta jsou možná symbolem pro snubní prstýnky - „Nerozumím - žádná přece nemám - ach, tahle? To nosím jen ven, aby se neřeklo, aby si lidi neřekli, hele, tady je taková nějaká nespoutaná, v jejím věku a bez náramku, není to trapné? jednou prý zešílela a opustila svého jediného, opustila i své larvy a ihned se připoutala k jinému jedinému…“ Celý svět je plný nadvlády mužů, svou samotu vyrovnává alkoholem, do toho se musí smiřovat s tím, že její dcera - larva - fetuje: „…jsi stará, maminko, a chlastáš, maminko, naštěstí nemáš dost sil, maminko, abys mne trestala za své zoufalství, maminko, jsi stará a tlustá a nešťastná, táhneš mne s sebou dolů.. - Tak temná píseň - a hlas mé larvy, ó hrůzo!“ V této fázi života se plně snaží pomoci své dceři, z bytu mizí věci, zkouší přestat, kamarádi ji opět táhnou ke dnu…Snad se jí to i podařilo, neboť v závěru kapitoly se dostává k finálovému zápasu s obávaným andělem, přemůže ho, mění se jí před očima ve vetchého staříka a rozsypává se v prach. Poté je už absolutně volná, bez jakýchkoliv pout, stárne a stává se Učitelem. Je sice volná, ale příliš stará. Nahá vešla do bistra na Vinohradské třídě - sebrali ji a zavřeli do blázince. V úplném závěru knihy vidíme idylku - ne nepodobnou počátku příběhu, zřejmě jde o svatbu dcery Karolíny (nebo vypravěčky samotné?). Krásná Karolína s krásným mužem. „A tohle je konec, jak ho známe a jak ho chcem:Věděla, že je dokonale šťastna - a že tentokrát drží své štěstí pevně v rukou a nic, nikdo už je nezvrátí…“ Jistě záměrně je užito konce jako vystřiženého z červené knihovny. Celá novela, její děj a obrazy, má význam spíše symbolický. Ukazuje věčný boj mužů a žen, ne však jen z ryze feministického hlediska. Ukazuje všudypřítomnou touhu po svobodě, její zdánlivě těžké dosažení a přitom tak jednoduché získání. Prolínají se zde časové roviny i postavy.

Publikováno: 2000

ISBN: 80-7227-085-0

Utrpení oddaného všiváka

Všivák je ten, jenž byl zapuzen: otec - jeho Bůh - jej odvrhl a on nechápe vůbec nic. Tato situace, kterou známe jako příběh Kaina a Ábela, ale která se dnes a denně opakuje na dětských hřištích, inspirovala autorku k próze - metafoře o zmateném a těžkém bloudění lidské bytosti, zavržené Bohem: Všivák klopýtá světem a končí nasmetišti… Nové vydání úspěšného titulu autorky, která se řadí k nejlepším českým spisovatelům.

Publikováno: 1993

ISBN: 80-85247-48-8