Soubor jedenácti povídek, majících společného vypravěče, ne však čas. První se odehrává v roce 1986 na bizarní cestě Bulharskem, poslední v současné pražské čajovně. Povídky jsou řazeny chronologicky, jde tedy o jakýsi nepravý časosběr, poněvadž jinak jde o texty zbrusu nové. Tématem sbírky je, co se za těch bezmála třicet letzměnilo – kolem vypravěče i v něm. Kdo má rád Haklovy povídky, najde starého Hakla s bohatým vypravěčským rejstříkem obohaceným svěžím střídáním vypravěčských osob. Střídmé návaly excentrické melancholie a šelesty citových šrámů se střídají s rytmickou úsečností a skalpelovou přesností okamžiků.
Román se odehrává v polovině 90. let minulého století, v době, kdy v Čechách obyčejní lidé zkoušeli rozjíždět podnikání. Původně vyšel v roce 2002. Nyní se dostává čtenáři do ruky ve značně přepracované, doplněné a zhutněné podobě. Autor říká: Sabrina byla můj první román. Psal jsem ho v zajetí dojmu, že se musí fabulovat, aby to byla ta správná literatura. Dnes to vidím tak, že je pro mě zajímavější vrátit dobu a lidi do jejich původních souvislostí. A tak jsem původní text přemontoval a přepsal podle toho, jak si popsané události pamatuji. Jinými slovy, pokusil jsem se vyházet z románu zbytečnou veteš. Zda to bylo k něčemu dobré či ne, je na čtenáři...
Po loňském debutu, povídkové knize Konec světa (Argo 2001), přichází první autorův román. Navzdory názvu v něm nejde pouze o výměnu tělesných tekutin, ale také o „transformaci tuzemské reality“ posledních let. Úderně vyprávěný příběh ústředního hrdiny je koncipován jako mozaika krátkých, na sebe navazujících nezapomenutelných historek o marném přátelství a ještě marnější lásce a o hledání aspoň trochu nezávislé existence uprostřed doby, která rychle ztrácí jak obsah, tak obrysy. Hlavní část se odehrává v Praze na Letné, kde si hlavní postava v naději, že konečně unikne z mlýnice únavných zaměstnaneckých rituálů, zakládá „eseróčko“. Typický vypravěčský styl, mísící černý humor s čirým zoufalstvím, výsměch s rezignací, dodává svižný rytmus, který čtenář zná už z autorových povídek, i této delší próze. Román o životě a o smrti a koneckonců i o životě po smrti a smrti za života nelze nepřečíst jedním dechem.
Deset povídek, deset popisů deseti situací, deset prožitků, které se buď odehrávají uprostřed magických 90. let, nebo se skrz špinavé sklo přítomnosti ohlížejí zpět na magická léta osmdesátá... Co mají tyto prózy společné, je stručný, nepatetický styl a vyhraněný smysl pro pointu. Ačkoli se autor tematicky pohybuje v naší současnosti, cosi v jeho textech stále jako by připomínalo literaturu undergroundu – snad je to výrazné outsiderovství vypravěče a jemu podobných hrdinů. Barmanka, feťáci, bezdomovec, restituent zavazujícího majetku, ukrajinský gastarbeiter a další Haklovy postavičky jsou lidé snažící se uprostřed stále bublající vyvřeliny naší nové doby (většinou neúspěšně) zachovat si vnitřní nezávislost, najít si oblast, kde by dokázala přežít jejich potřeba svobody a pozitivních vztahů. Haklovy povídky patří k tomu nejlepšímu, co v poslední době česká próza přinesla.
Hlavní hrdina románu je obyčejný devětatřicetiletý Pražák. Jediné, co jej odlišuje od masy okolních bezejmenných, je, že hned v úvodu nedopatřením zabije jiného bezvýznamného občana. Pochybnosti, výčitky a drobné psychické výmyky se u něj začínají dostavovat až postupně, na pozadí dalšího děje. V něm nescházejí ne vždy chytré a krásné ženy, poněkud komická a nenaplněná láska, a filmy, jakkoliv spíš staré a špatné, než nové a dobré. Nic z toho hrdinu nepřipoutá k přítomnosti natolik, aby se nakonec nepokusil z toho všeho uprchnout. Město v jiné evropské zemi, kde se pokouší zakotvit, naučit se podle stručného turistického slovníku dosud neznámý jazyk a začít nový život, jej zprvu okouzlí. Avšak po roce, naplněném pochybnou obživou a nečekaně vřelými vztahy s jistou vdanou maďarskou emigrantkou a její nepravou budapešťskou tetou, která se živí jako druhořadá věštkyně, se vrací zpátky do srdce Evropy. Když nastupuje do letadla, má dojem, že má za sebou nejnáročnější dobrodružství svého života. V tu chvíli netuší, že to nebylo nic proti tomu, co ho čeká po přistání.
Dva svérázní kamarádi, kteří ač už trochu v letech, přimějí svého nového přítele, aby vzlétl na padáku v povídce Emila Hakla. Šabachova smutného hrdinu, ctitele Bílé ligy, čeká na konci cesty za „bratry kališníky" nečekané překvapení. Příběh Martina Šmause se odehrává v osmdesátých letech, převážně v den výročísmrti Johna Lennona, kdy se nespokojení mladí lidé střetnou s tehdejší Veřejnou bezpečností. Ale i v takové chvíli se člověk může zamilovat.
"Člověku nakonec nezbude, než sám na sobě provádět vivisekci. Ale musí to dělat nestranně, to znamená s určitou dávkou cynismu. Protože kdyby to dělal se zadostiučiněním nebo dokonce s radostí, tak by se z něj stal buď magor, nebo snob", říká vypravěč textu s názvem Blízká setkání z této knihy. Spisovatel se v ní vrací zpět k žánru povídky, tentokrát obohacené o nové vypravěčské prvky, zároveň však zůstává věrný svému sebeironickému stylu, který dokáže ve čtenáři vyvolat pobavený smích a mrazení v zádech současně. Vždyť: Jak je to dlouho, co takhle žijem? Kudy zpátky ke křižovatce, kde by se to dalo ještě zachránit? Žijem akorát ze slov? A jak ty se cítíš v tomto životě? Dvanáctou povídku souboru tvoří fotografický cyklus tzv. fotopovídka, jejímž autorem je Miro Švolík.
Třetí próza Emila Hakla líčí setkání dvaačtyřicetiletého Jana Beneše s otcem. Zaznamenává jejich vzájemný rozhovor, který se odehrává během jednoho odpoledne a večera. Kniha obdržela cenu Magnesia Litera v kategorii próza.
Nová próza Emila Hakla volně navazuje na autorovu nejúspěšnější knihu O rodičích a dětech. Ve třech příbězích píše vypraveč soukromou kroniku svého dosavadního života. Nejprve se vydává se dvěma mladšími přáteli vyzkoušet paragliding, aby se v napůl bezmocném závěsu začal přibližovat k vlastní minulosti. Nejpůsobivějším,absolutním předělem tohoto triptychu je loučení s otcem a závěr patří cestě do dunajské delty, symbolickému pokusu najít sebe sama. I v nejsmutnější situaci si Haklův hrdina dokáže zachovat odstup a s jazykem i vlastní pamětí zachází se stejnou bravurou jako Hrabalův Haňťa. Je ovšem dnešní, a proto drsnější, když v sebeironickách glosách a metaforách konstatuje, o co jde outsiderům i vítězům: Vzájemně si předvádět odrbané plechové slepičky svých životů. Natahovat klíč a přihlížet, jak zobou...
Román o tom, co vzejde z jednoho obyčejného rande, jednoho obyčejného přátelství, jedné obyčejné exekuce a z obyčejné touhy po pomstě. Hakl zůstává věrný žánrové nezařaditelnosti – útržky z historie německé RAF se mísí se současným českým marazmem, existenciální thriller s milostným příběhem, šedý optimizmus s černou realitou. Poprvé se však v jeho próze objevuje aktivní prvek – čin jako jediné možné řešení.
Román Emila Hakla předjímá to, k čemu technověda směřuje již delší dobu – výrobu umělého člověka. Frankensteinovská touha lidstva je zde naplněna v ryze amatérských podmínkách. To však oběma hrdinům nebrání prožít intenzivní vztah založený na vzájemné příchylnosti, která časem přeroste v závislost, spikleneckém přátelství a sexu. Je to román o lásce s téměř detektivní zápletkou, napsaný autorovým typicky úsporným a svižným stylem. Život je zázrak, ať vzniká jakkoli.