Je jednání států řízeno normami společenství, které mají svou vlastní váhu, nebo každý jedná pouze ve svém zájmu a v mezinárodních vztazích převládá anarchie, v níž bezpečí zajišťuje jen vlastní síla? Podobně jako v jiných oborech sociálních věd i v mezinárodních vztazích se uplatňuje řada často i protichůdných teorií.Rychlý vývoj a proměnlivost předmětu zkoumání i jeho chápání ještě zdůrazňuje potřebu objasňování teoretických východisek. Nejde jen o vědecké analyzování, teoretické poznatky jsou nezbytným východiskem pro každodenní politickou praxi. Autoři předkládají významná témata z teorie mezinárodních vztahů. Vedle neopominutelných otázek vyplývajících z klasických přístupů (realismu, liberalismu, konstruktivismu) se věnují současné problematice - evropské integraci, globalizaci, hegemonii a multilateralismu.
Antiliberální obrat ve střední Evropě vzbudil živou odbornou diskusi, k níž tato kniha přispívá poskytnutím neotřelé perspektivy. Nedávný neliberální vzestup je často připisován slabě zakořeněnému liberalismu v kontextu nedokončeného přechodu nebo naopak dokončení transformačního procesu, v němž se populisté obracejí proti svým někdejším učitelům ze Západu. Aniž by oddělovali střední Evropu od globálních trendů, hledí autoři této knihy na změnu politické dynamiky „popřístupové“ střední Evropy prizmatem kulturních válek. Konflikty o hodnoty, symboly a společenské normy poznamenaly 21. století nápadně podobným způsobem napříč střední Evropou. Do jisté míry nahrazují starší socioekonomické štěpení pravice a levice a zároveň zdůrazňují témata jako pohlaví, identita, suverenita a globalizace. Všechny středoevropské země prošly po uprchlické krizi v roce 2015 hluboce polarizujícími epizodami a některé dokonce ještě dříve. V některých národech jsou spojeny se silným národně-konzervativním projektem, s náboženstvím nebo s traumaty z minulosti, ale neexistuje žádný jednoduchý vzorec. Kniha studuje kulturní politiku v široce pojaté střední Evropě – Polsku, České republice, Slovensku, Maďarsku, Rakousku a Chorvatsku – a ukazuje různé formy kulturních válek po roce 2010 i jejich základní logiku.
Tato kniha rozlišuje tři cesty k emancipaci – existenciální revoltu, politickou revoluci a občanské jednání. V prvních dvou lze najít mnoho podnětného, jakmile se však jedna nebo druhá začne představovat jako jediná a o sobě dostatečná odpověď na otázku lidské emancipace, ústí do opaku toho, co slibuje. První uvrhává člověka do osamělé bezmoci tragického hrdiny, druhá ho podrobuje diktátu domnělé kolektivní vůle či dějinné nutnosti. Obě cesty proto musejí být nově promyšleny z hlediska cesty třetí. V občanském jednání se člověk vysvobozuje ze sebe sama a stává se součástí kolektivního hnutí, které nejenže nepopírá individuální rozhodování a jednání, ale živí se jedině z něj. Pravost této cesty je měřena mimo jiné tím, že samotné vykročení na ni je v jistém smyslu již dosažením cíle. Na tuto cestu nás vysílá také Václav Havel, když si v Moci bezmocných klade otázku, zda „světlejší budoucnost“, evokovaná velkými emancipačními projekty modernity, „je opravdu a vždy záležitostí nějakého ,tam‘. Co když je to naopak něco, co je už dávno zde - a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?“
Zkoumání mezinárodních vztahů se původně opíralo hlavně o historii, teorii mezinárodního práva a filozofii, postupem času ale přijalo za své řadu metodologických i teoretických východisek společenských věd. Tím se pro teorii mezinárodních vztahů staly aktuálními diskuse, které se ve společenskovědních oborech vedou již od přelomu19. a 20. století. V první části knihy autoři probírají pět hlavních výzkumných tradic teorie mezinárodních vztahů - realismus, liberalismus, marxismus, konstruktivismus a postmodernismus - s ohledem na klíčová metodologická dilemata společenských věd - vysvětlení vs. rozumění, aktér vs. struktura, historismus vs. objektivismus, pragmatismus vs. scientismus a nezávislost vs. spolehlivost. Výklad i úvodní formulace dilemat sledují nejen volby jednotlivých myšlenkových proudů, ale také možnosti, jak zdánlivé protiklady překonávat a kombinovat. Druhá část knihy představuje reflexi diskutovaných dilemat z hlediska filozofie vědy
Brilantní práce našeho předního politologa popisuje kulturní zdroje, historické příčiny a ideologický kontext amerického neoimperialistického obratu, jenž spustil současnou krizi severoatlantického spojenectví.
Kniha zkoumá psychologické a etické předpoklady sociálního a politického řádu. Jejím východiskem je tázání po politických důsledcích ontologie imanence vypracované Spinozou, Bergsonem a Nietzschem. Myšlení těchto myslitelů, ale také Augustina a Pascala, je konfrontováno s liberální ideou spravedlnosti jako reciprocity. Tato filosofickáperspektiva je pak napojena na současné sociologické analýzy schopnosti aktérů navázat sociální pouto (L. Boltanski, A. Caillé ad.) V závěru autor předkládá vlastní typologii těchto „sociálních kompetencí“ a jim odpovídajících forem sociální interakce.
V posledních pěti letech se opakovaná vystoupení tzv. antiglobalizačního hnutí snaží zpochybnit současné uspořádání světové ekonomiky a mezinárodních institucí. Předkládaná kniha chápe toto hnutí jako poslední výhonek procesu politizace, který od počátku charakterizuje moderní společnost. Tento proces odstartovali otcové liberalismu v 17. století, když zpochybnili božský nárok panovníků na trůn. Státní moc se tak na úsvitu modernity politizovala – její uspořádání se stalo změnitelným. Touto politizací jedné specifické sféry – státu – však liberalismus depolitizoval ostatní sociální sféry. Jak upozornil Marx a jeho následovníci, liberálové především popřeli politický charakter kapitálu. Marxismus proto nahradil liberální politizaci státu politizací ekonomiky, kterou považoval za hlavní zdroj panství a sociálního útlaku. Takové chápání však ztratilo svou přesvědčivost nejpozději na počátku 20. století. Pokračovatelé liberalismu a marxismu proto během minulého století politizovali i ty sféry sociálního života, které byly liberální i ortodoxně marxistickou teorií považovány za „nepolitické“. Feministky politizovaly vztah mužů k ženám, když začaly poukazovat na mocenskou povahu rodinných a erotických vztahů. Podobně politizovalo studentské hnutí vztah učitelů ke studentům a antipsychiatrické hnutí vztah lékařů k pacientům. Ekologické hnutí zase zpochybnilo údajnou přirozenost vykořisťovatelského postoje moderního člověka k přírodě. V současné době pak zmíněné hnutí proti ekonomické globalizaci otevřelo diskusi o uspořádání mezinárodních ekonomických vztahů, z nichž profituje jen menšina světové populace. Tato kniha podává přehled teoretických konceptů, které v průběhu 20. století reflektovaly načrtnutý proces politizace a ukazuje, že analogicky k liberální politizaci státu vytváří politizace dalších sociálních sfér podmínky pro jejich podřízení pluralitnímu vyjednávání, jehož se začínají zúčastňovat i doposud vyloučení a umlčovaní. Podobně jako mohou být rozhodnutí výkonné moci státu legitimními jen tehdy, jsou-li podložena rozumným konsensem ovládaných, snaží se nová sociální hnutí o to, aby i rozhodnutí v jiných sférách byla podložena dobrovolným souhlasem těch, kterých se týkají.
Z hlediska možností a zábran plné integrace evropských Židů do většinově křesťanských společností, které se v průběhu 19. století proměňovaly do moderních národů obdařených moderními státy, představovala klíčové období poslední desetiletí 19. a první desetiletí 20. století. Nástup politického antisemitismu signalizoval krizi dosavadního způsobu integrace, v němž se spojovaly politická, kulturní a sociální dimenze: občansko-právní emancipace činila z Židů rovnoprávné příslušníky daných států, jazyková a vzdělanostní asimilace je proměňovala na příslušníky většinových národů a sociální mobilita z nich činila příslušníky střední vrstvy a buržoazie. Pokud byla vědomě udržována židovská odlišnost, redukovala se na „mojžíšské vyznání“, jehož pěstování nemělo vadit plnohodnotnému zapojení Židů do politického, kulturního a ekonomického života jejich zemí. To byl regulativní ideál národně-liberálního křídla západoevropské a středoevropské politiky velké části 19. století, nikoliv realita. Avšak díky tomu, že toto křídlo bylo v té době jejím křídlem nejdynamičtějším a nejiniciativnějším, jeho projekt se stal ztělesněním nadějí významné části evropských Židů. Tato naděje sílila v západní a střední Evropě 19. století tou měrou, jakou se tato vize – jakkoliv nedostatečně a mezerovitě – postupně realizovala.
Kniha věnovaná Michelu Foucaultovi se skládá ze dvou částí. V první se Pavel Barša zabývá Foucaultovou politickou filozofií. Foucault bývá díky své kritice modernity zařazován mezi postmodernisty, kteří odmítají osvícenství. Barša naopak chápe Foucaultovu politickou filozofii jako radikalizaci osvícenství. Je-li osvícenství kritikoumýtů a strháváním model, pak ho Foucault dovádí jen o krok dál, když strhává modlu moderního rozumu a vysmívá se kultu člověka. Josef Fulka se zaměřil na texty, které Foucault věnoval literatuře a kterým se interpreti obvykle vyhýbají, neboť jsou v rámci jeho díla považovány za marginální. Vezmeme-li je však jako celek, zjistíme, že nejde o standardní interpretaci literárních děl, ale že zároveň nastiňují velmi svébytnou teorii subjektu i jeho vztahu ke světu a k jazyku, která nám umožňuje v mnohých ohledech objasnit jak Foucaultovo dílo, tak i jeho rezonanci s díly jinými.
Politologické studie zkoumají národnostní a etnické konflikty moderní doby, ve které představují národní státy základní formu politické organizace. Obsah Popis Citace Podobné Baršův text využívá základní koncepty a politické teorie k analýze moderních etnických a národnostních konfliktů. Nacionalismus ve smyslu státotvorné ideologie vystřídal náboženství. Kořeny národnostní nesnášenlivosti spočívají v interpretaci kultury coby mnohosti prostorově oddělených, ze svého vlastního prostředí vyrůstajících celků. Postindustriální společnost by se však měla opírat o národnostní otevřenost vůči vnějšímu prostředí (tj. multikulturní národ), což sníží možnost potenciálního násilí a napomůže formování plurální identity. "Centrum, periferie a národotvorný proces" naznačuje genezi národotvorných hnutí nevládních etnických skupin. Rozpad systému národních států coby základní formy politické organizace lidstva s sebou přináší nové možnosti uplatňování nestátních prvků. Všestranné oslabování role státu posiluje periferní národotvorná hnutí a tím samotnou občanskou společnost.
Nejobecnějším tématem této knihy je vztah většin k menšinám. Titul odkazuje na specificky moderní figuru odlišnosti, kterou představují neevropští cizinci, s nimiž musíme žít dohromady na jedné planetě, a stále více i na evropském kontinentě. Expanze Evropy a planetární převaha západních idejí, technologií, armád a ekonomických institucí v předcházejících několika staletích postavila Neevropany na globální úrovni do podobně nerovné pozice, v jaké se na úrovni jednotlivých evropských společností ocitly etnické a jiné menšiny v důsledku budování moderních národních států. Základním předpokladem této knihy je, že s počátkem 21. století jsme vstoupili do éry narovnávání tohoto vztahu. Po politické dekolonizaci druhé poloviny minulého století přichází dekolonizace kulturní a ideologická.
Ústředním tématem knihy Pavla Barši Paměť a genocida. Úvahy o politice holocaustu je vztah sociální reality k sociální paměti. Na příkladě paměti holocaustu mapuje proměny nazírání na genocidu Židů v Evropě, Izraeli i Americe. Za zlomový okamžik považuje přelom 60. a 70. let, kdy se pod vlivem vojensko-politických konfliktů mezi arabským světem a státem Izrael paměť holocaustu stala opěrným bodem jak pro rekonstrukci židovské identity, tak při ospravedlňování izraelské okupace nově nabytých arabských území. Podle Baršova názoru je možné odlišit dva typy paměti nacistické genocidy Židů: první z nich posiluje všelidskou vzájemnost, druhý přispívá k potvrzování skupinové identity a spolu s tím k legitimizaci nároků jedné skupiny vůči jiným. Tato druhá podoba podle Barši ve svých důsledcích vedla ke vzniku svébytné politiky holocaustu, v níž genocida Židů přestala být dějinným fenoménem, a stala se ideologicky využívaným mýtem.
V této studii je feminismus pojat jako jedna z variant kritiky moderního humanismu, který postavil člověka a jeho rozum do středu světa jako jeho pána. Feminismus reprezentující široký myšlenkový proud autor na jedné straně ohraničuje psychoanalýzou a na druhé poststrukturalismem, jež se významně odlišují v chápání vztahů mezi mužem aženou - přírodou a kulturou. V knize jsou systematicky vyloženy základní témata, směry a autorky vyrovnávající se v teoretickém feministickém myšlení kriticky s těmito ohraničujícími vědeckými směry. Panství člověka-muže nad přírodou a ženou je postaveno na privilegovaném postavení "falické touhy" v rámci moderní civilizace - na její hegemonii v gramsciovském smyslu. Podvracení tohoto panství vyžaduje podvracení této "hegemonie" a rozvoj diskrursivních a kulturních konfigurací napájených touhou nefalickou, jejíž šifrou je "ženskost" - le féminin.
Kniha seznamuje se základními fakty a pojmy spjatými s mnohoznačným termínem multikulturalismus. Diskutuje filosofická zdůvodnění multikulturních politik pocházející z liberálního i radikálního tábora. Zároveň probírá přístupy k mezirasovému a mezikulturnímu soužití v USA, Austrálii, Kanadě a západní Evropě a v perspektivě těchto zkušeností navrhuje možná východiska politiky soužití Čechů a Romů. 1.vydání.
Sborník prací Fakulty sociálních studií Brněnské univerzity: Sociální studia, gender, muži a ženy, rovné postavení mužů a žen, sexuální identita, sociální role...
Příliv kulturně cizorodých přistěhovalců vzbuzuje na obou stranách Atlantiku obavy z úpadku národních kultur a otevírá dveře xenofobii a asimilacionismu. Teroristické útoky v USA a v Evropě dále posílily tento trend a posunuly téma přistěhovalectví do středu pozornosti médií. I Česká republika se v průběhu 90. let proměnila v přistěhovaleckou zemi de facto. Jak odpoví na tuto skutečnost? Jako liberální stát se stěží může imigraci zcela uzavřít, může ale volit mezi alternativními přistěhovaleckými strategiemi.
Diskuse o povaze románu nejsou věcí minulosti. Naopak, skýtají prostor pro přemýšlení o dnešku. Klimatická a koronavirová krize mají vedle svých bezprostředních, doslova fyzických dopadů i jeden překvapivý důsledek filozofický. Jak lze ve světě, kde každé soukromé rozhodnutí ovlivňuje planetu či veřejné zdraví, utvářet společné politické vize budoucnosti? Podobně jako byly revoluční narativy dvacátého století — fašismus a komunismus — pohřbeny svým vlastním tragickým uskutečněním, tak neoliberální víru v neomezený trh a svobodu individualit podkopává omezená kapacita planety a znovuobjevená křehkost lidského zdraví. Do politiky vstoupily neživé entity a smrt. V legitimizaci revolučních i liberálních ideologií minulých dvou staletí hrál klíčovou roli způsob propojení individuálních a kolektivních příběhů, jenž stojí také v centru myšlení o románu Milana Kundery. Kundera vychází z hegelovského pojetí, které pro potřeby komunistické ideologie adaptoval filozof György Lukács. Pro odpovídání na politické výzvy dneška se však lépe hodí antihegelovské koncepce románu a dějinnosti formulované Michailem M. Bachtinem a Erichem Auerbachem.
Nová kniha prof. Pavla Barši Síla a rozum si klade dva úkoly. Prvním je představit protiklad mezi realismem a idealismem tak, jak se artikuloval v moderním politickém myšlení. Druhým úkolem je zasadit tento protiklad do takového rámce, v němž se symbolické referenční body obou pozic – síla a rozum – již nebudou jevit jako alternativní principy politického jednání, nýbrž jako jeho dva vzájemně spjaté momenty.
Kniha, ve které se sešlo třináct autorů a autorek od starší po nejmladší badatelskou generaci, je ambiciózním příspěvkem k tuzemskému promýšlení alternativ ke kapitalistickému systému. Vychází v situaci určitého mezivládí, kdy panující neoliberální řád ztratil legitimitu, dosud však není zřejmé, čím bude nahrazen. Autorský kolektiv tuto situaci analyzuje, hledá její kořeny a snaží se v ní identifikovat možné cesty k demokratičtější a ekologicky udržitelnější budoucnosti. V první části, nazvané ODKUD, je pozornost věnována ideologické roli neoklasické ekonomie a neoliberálního myšlení, důsledkům integrace zemí visegrádské čtyřky do Evropské unie, financializaci bydlení a rozvoji digitální platforem. V druhé části, nazvané KAM, se autoři zamýšlejí nad aktuálností myšlenky socialismu a zároveň se věnují problematice ekologické ekonomie a ekonomiky. Prostor dostává také feministická etika a její důraz na podceňovanou roli péče. Knihu uzavírá kapitola o krizi tradiční stranické levice a možnostech její obnovy skrze spolupráci s tzv. autonomní levicí.
Aktuální práce zaměřená na politické a kulturní aspekty vztahu Západu a islámského světa a na kořeny fenoménu islámského fundamentalismu. Jakožto politizované hnutí náboženské obrody napadá islamismus euroamerickou hegemonii a snaží se o založení muslimských společností na islámských principech. Tato kniha představuje zdroje a povahu této islámské výzvy na pozadí ideologického sebepojetí Evropy v té podobě, v jaké se začalo formovat v osvícenském myšlení 18. století. Vztah islamismu a Západu je viděn z hlediska sporu mezi univerzalistickou vizí jediné planetární civilizace a partikularistickou vizí střetu civilizací.
Publikováno:2001
ISBN:80-85959-96-8
Žánry autora žánry ze všech knih autora
Štítky publikací z knih autora
Na tomto webu používáme cookies pro personalizaci reklam a analýzu návštěvnosti.