Jan Vladislav
1923 - 2009
česká
not rated
My rating
Básník, překladatel, esejista a autor knih pro děti, vlastním jménem Ladislav Bambásek. Narodil se v rodině českého legionáře, který po vzniku republiky pracoval na poště. Obecnou školu a první čtyři třídy gymnázia navštěvoval v Hlohovci, Staré Turé a Novém Městě nad Váhom. Po vzniku Slovenského státu v roce 1939 se rodina přestěhovala do Poličky, kde Vladislav v roce 1942 maturoval. Během studia pomáhal v místní knihovně a objevoval zálibu v cizojazyčné literatuře. První knihou, kterou si přečetl v originále, bylo Goethovo Utrpení mladého Werthera, následované překlady Petrarkových sonetů, a to vše ve věku sedmnácti let.
V letech 1943–1945 pracoval v knihovně pražské Ústřední zemědělské akademie a v roce 1944 úspěšně složil zkoušky učitelské způsobilosti na jazykové škole v Praze. V květnu 1945 se zapsal ke studiu srovnávacích dějin literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Na podzim téhož roku získal stipendium francouzské vlády a strávil dva semestry na univerzitě v Grenoblu. Po návratu v roce 1946 pracoval při studiu jako redaktor v nakladatelství V. Šmidt a krátce i na ministerstvu informací. V roce 1948 byl ze studia z politických důvodů vyloučen a studia dokončil až v roce 1969 obhajobou práce Portréty a autoportréty a rigorózní zkouškou u Václava Černého.
Jan Vladislav překládal ze sedmi jazyků – angličtiny, francouzštiny, italštiny, němčiny, rumunštiny, ruštiny a ukrajinštiny – a s pomocí odborníků i z čínštiny a japonštiny.
Vydal dvě knihy vlastní poezie a výbor ze Shakespearových Sonetů. Po únoru 1948 byl z politických důvodů vyloučen z univerzity a většina nákladu jeho třetí básnické knihy Hořící člověk byla zničena. Následně mohl v literatuře působit pouze jako překladatel nebo autor knih pro mládež. Překládal a doprovázel předmluvami a doslovy zejména klasickou, moderní a lidovou poezii, zatímco jeho vlastní tvorba zůstávala v rukopisech.
V březnu 1968 se podílel na ustavení Kruhu nezávislých spisovatelů a byl zvolen do jeho vedení. V roce 1969 byl jmenován šéfredaktorem revue Světová literatura, ale v letech 1970–1971 byl postupně zbaven všech funkcí a možnosti publikovat.
V prosinci 1976 se stal signatářem Charty 77 a od února 1981, kdy byl donucen opustit Československo, žil ve Francii (Sevres u Paříže), kde v roce 1986 získal francouzské občanství. V letech 1982–1987 vedl na pařížské École des hautes études en sciences sociales seminář o nezávislé kultuře ve střední a východní Evropě a spolupracoval s rozhlasovými stanicemi RFE (Rádio Svobodná Evropa) a Deutschlandfunk. V roce 1986 spoluzaložil v Hannoveru Čs. dokumentační středisko nezávislé literatury, které brzy přesídlilo do Scheinfeldu na zámek Schwarzenberg. V roce 1987 se Vladislav stal předsedou tohoto střediska a spolu s Jiřím Grušou a Vilémem Prečanem zde redigoval čtvrtletník Acta (1987–1989).
Po roce 1989 se Jan Vladislav soustředil na kompletaci vlastního básnického a esejistického díla. V roce 1991 se podílel na vzniku nakladatelské aktivity Klub osvobozeného samizdatu a stal se jeho předsedou. V roce 2003 se vrátil do Prahy a publikoval své starší práce i překlady, a připravoval k vydání svůj Otevřený deník 1977–1981 a Pařížský deník 1981–1989. V roce 2005 o něm natočila dokumentaristka Kateřina Krusová snímek Jan Vladislav – Diptych.
Jan Vladislav debutoval jako literární kritik v Řádu (1942) a následně přispíval recenzemi, literárněkritickými články a verši do různých časopisů, včetně Práce (Bratislava), Kytice, My 46, Lidové kultury, Mladé fronty, Svobodných novin, Mladých archů, Literárních novin, Růstu, Listů, Divadelního zápisníku a dalších. Po roce 1948 publikoval zřídka překlady a uměnovědné studie v časopisech Světová literatura, Praha–Moskva, Slavica Slovaca (Bratislava), Výtvarné umění, Journées Baudelaire (Brusel), Kulturní tvorba a v dětských časopisech (Mateřídouška, Sluníčko) převyprávění světových pohádek.
V průběhu 60. let publikoval své texty, knižní recenze a literárněkritické články v Nových knihách, Orientaci a Literárních novinách. Od konce 70. let, zejména po odchodu do exilu, publikoval kulturněpolitické články, básně, eseje a překlady (nejprve pod šifrou, později pod plným jménem) ve Svědectví (Paříž), Listech (Řím) a L’Autre Europe (Paříž).
V roce 1975 založil a až do odchodu do exilu řídil samizdatovou Edici Kvart, která vydala přes 120 původních a přeložených knižních titulů, včetně Vladislavových vlastních prací.
Pro Edici Kvart vydal překlady: Eugenio Montale: Anglický roh (1975); Charles Baudelaire: Dopisy 1–2 (1975); Henri Michaux: Prostor uvnitř (1977); Pierre de Ronsard: Tři lásky (1977); Několik básníků a jeden malíř (1979); Tu Fu: Šest set dvacet šest veršů (1980) a Francouzská renesanční poezie (1980). Uspořádal také sborníky věnované Janu Patočkovi a Vladimíru Vokolkovi.
Ve Francii vydal vlastním nákladem (samizdatem) řadu knih, včetně Fragmentů, Tajného čtenáře a dalších sbírek poezie, esejů a překladů.
Přispěl do samizdatových sborníků Pohledy 1, Hodina naděje, Pocta Jiřímu Johnovi a dalších.
Doslovem doplnil řadu svých překladů a také knihy Jana Weisse, Jiřího Weila a dalších autorů.
V rukopise zůstávají jeho povídky z let 1952–1963, nazvané Lidský los, a průběžně doplňované deníky z let 1977–1980 (Otevřený deník) a 1981–1989 (Pařížský deník).
Vladislav používal kromě svého jména i pseudonymy J. V., jv, XYZ a Jožo Kýr. K podpisu svých prací půjčili své jméno Hana Benešová, Jiří F. Franěk a další.
Vladislavova básnická prvotina Nedokončený obraz je charakterizována poučeností francouzskou, německou a českou poezií a reflexí existenciálního znejistění. Postupným zostřením smyslu pro realitu dospěl k vášnivé obhajobě lidského života. Po roce 1948 se jeho poezie vyznačovala rytmicky vyváženými strofami a temnou dikcí, vypovídající o rozvratu lidských hodnot. Ve sbírce Fragmenty se spojila úzkost ze smrti s vědomím toku času.
Jeho esejistika se zabývá smyslem umění a postojem umělců k moderní době. V tvorbě pro děti se zaměřoval na převyprávění pohádek z různých kultur.
Jako překladatel se představil překladem Shakespearových Sonetů a soustředil se na evropskou renesanční lyriku, starou japonskou a čínskou poezii, lidovou slovesnost a moderní poezii.
V letech 1943–1945 pracoval v knihovně pražské Ústřední zemědělské akademie a v roce 1944 úspěšně složil zkoušky učitelské způsobilosti na jazykové škole v Praze. V květnu 1945 se zapsal ke studiu srovnávacích dějin literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Na podzim téhož roku získal stipendium francouzské vlády a strávil dva semestry na univerzitě v Grenoblu. Po návratu v roce 1946 pracoval při studiu jako redaktor v nakladatelství V. Šmidt a krátce i na ministerstvu informací. V roce 1948 byl ze studia z politických důvodů vyloučen a studia dokončil až v roce 1969 obhajobou práce Portréty a autoportréty a rigorózní zkouškou u Václava Černého.
Jan Vladislav překládal ze sedmi jazyků – angličtiny, francouzštiny, italštiny, němčiny, rumunštiny, ruštiny a ukrajinštiny – a s pomocí odborníků i z čínštiny a japonštiny.
Vydal dvě knihy vlastní poezie a výbor ze Shakespearových Sonetů. Po únoru 1948 byl z politických důvodů vyloučen z univerzity a většina nákladu jeho třetí básnické knihy Hořící člověk byla zničena. Následně mohl v literatuře působit pouze jako překladatel nebo autor knih pro mládež. Překládal a doprovázel předmluvami a doslovy zejména klasickou, moderní a lidovou poezii, zatímco jeho vlastní tvorba zůstávala v rukopisech.
V březnu 1968 se podílel na ustavení Kruhu nezávislých spisovatelů a byl zvolen do jeho vedení. V roce 1969 byl jmenován šéfredaktorem revue Světová literatura, ale v letech 1970–1971 byl postupně zbaven všech funkcí a možnosti publikovat.
V prosinci 1976 se stal signatářem Charty 77 a od února 1981, kdy byl donucen opustit Československo, žil ve Francii (Sevres u Paříže), kde v roce 1986 získal francouzské občanství. V letech 1982–1987 vedl na pařížské École des hautes études en sciences sociales seminář o nezávislé kultuře ve střední a východní Evropě a spolupracoval s rozhlasovými stanicemi RFE (Rádio Svobodná Evropa) a Deutschlandfunk. V roce 1986 spoluzaložil v Hannoveru Čs. dokumentační středisko nezávislé literatury, které brzy přesídlilo do Scheinfeldu na zámek Schwarzenberg. V roce 1987 se Vladislav stal předsedou tohoto střediska a spolu s Jiřím Grušou a Vilémem Prečanem zde redigoval čtvrtletník Acta (1987–1989).
Po roce 1989 se Jan Vladislav soustředil na kompletaci vlastního básnického a esejistického díla. V roce 1991 se podílel na vzniku nakladatelské aktivity Klub osvobozeného samizdatu a stal se jeho předsedou. V roce 2003 se vrátil do Prahy a publikoval své starší práce i překlady, a připravoval k vydání svůj Otevřený deník 1977–1981 a Pařížský deník 1981–1989. V roce 2005 o něm natočila dokumentaristka Kateřina Krusová snímek Jan Vladislav – Diptych.
Jan Vladislav debutoval jako literární kritik v Řádu (1942) a následně přispíval recenzemi, literárněkritickými články a verši do různých časopisů, včetně Práce (Bratislava), Kytice, My 46, Lidové kultury, Mladé fronty, Svobodných novin, Mladých archů, Literárních novin, Růstu, Listů, Divadelního zápisníku a dalších. Po roce 1948 publikoval zřídka překlady a uměnovědné studie v časopisech Světová literatura, Praha–Moskva, Slavica Slovaca (Bratislava), Výtvarné umění, Journées Baudelaire (Brusel), Kulturní tvorba a v dětských časopisech (Mateřídouška, Sluníčko) převyprávění světových pohádek.
V průběhu 60. let publikoval své texty, knižní recenze a literárněkritické články v Nových knihách, Orientaci a Literárních novinách. Od konce 70. let, zejména po odchodu do exilu, publikoval kulturněpolitické články, básně, eseje a překlady (nejprve pod šifrou, později pod plným jménem) ve Svědectví (Paříž), Listech (Řím) a L’Autre Europe (Paříž).
V roce 1975 založil a až do odchodu do exilu řídil samizdatovou Edici Kvart, která vydala přes 120 původních a přeložených knižních titulů, včetně Vladislavových vlastních prací.
Pro Edici Kvart vydal překlady: Eugenio Montale: Anglický roh (1975); Charles Baudelaire: Dopisy 1–2 (1975); Henri Michaux: Prostor uvnitř (1977); Pierre de Ronsard: Tři lásky (1977); Několik básníků a jeden malíř (1979); Tu Fu: Šest set dvacet šest veršů (1980) a Francouzská renesanční poezie (1980). Uspořádal také sborníky věnované Janu Patočkovi a Vladimíru Vokolkovi.
Ve Francii vydal vlastním nákladem (samizdatem) řadu knih, včetně Fragmentů, Tajného čtenáře a dalších sbírek poezie, esejů a překladů.
Přispěl do samizdatových sborníků Pohledy 1, Hodina naděje, Pocta Jiřímu Johnovi a dalších.
Doslovem doplnil řadu svých překladů a také knihy Jana Weisse, Jiřího Weila a dalších autorů.
V rukopise zůstávají jeho povídky z let 1952–1963, nazvané Lidský los, a průběžně doplňované deníky z let 1977–1980 (Otevřený deník) a 1981–1989 (Pařížský deník).
Vladislav používal kromě svého jména i pseudonymy J. V., jv, XYZ a Jožo Kýr. K podpisu svých prací půjčili své jméno Hana Benešová, Jiří F. Franěk a další.
Vladislavova básnická prvotina Nedokončený obraz je charakterizována poučeností francouzskou, německou a českou poezií a reflexí existenciálního znejistění. Postupným zostřením smyslu pro realitu dospěl k vášnivé obhajobě lidského života. Po roce 1948 se jeho poezie vyznačovala rytmicky vyváženými strofami a temnou dikcí, vypovídající o rozvratu lidských hodnot. Ve sbírce Fragmenty se spojila úzkost ze smrti s vědomím toku času.
Jeho esejistika se zabývá smyslem umění a postojem umělců k moderní době. V tvorbě pro děti se zaměřoval na převyprávění pohádek z různých kultur.
Jako překladatel se představil překladem Shakespearových Sonetů a soustředil se na evropskou renesanční lyriku, starou japonskou a čínskou poezii, lidovou slovesnost a moderní poezii.
Source: www.slovnikceskeliteratury.cz