Jaroslav Seifert
1901 - 1986
česká
not rated
My rating
Navštěvoval několik gymnázií, ale žádné nedokončil kvůli častým absencím. V té době trávil hodně času v pražských hospodách, kde psal básně výměnou za pivo.
Jeho první sbírka básní vyšla v roce 1921, kdy také vstoupil do Komunistické strany Československa. Ve dvacátých letech patřil k významným představitelům československé avantgardy.
V březnu 1929 byl spolu s dalšími šesti předními komunistickými spisovateli vyloučen ze strany, protože podepsal Manifest sedmi, který protestoval proti tvrdé linii nového vedení Komunistické strany Československa.
V roce 1949 se Seifert přestal věnovat žurnalistice a soustředil se výhradně na literaturu. Jeho tvorba byla oceněna státními cenami v letech 1936, 1955 a 1968. V roce 1967 byl jmenován národním umělcem a v letech 1968–1970 působil jako předseda Československého svazu spisovatelů. V prosinci 1976 se stal jedním z prvních signatářů Charty 77. Kvůli svému odporu proti režimu byl v období normalizace donucen žít v ústraní, ale i přesto jeho díla vycházela v samizdatu.
V roce 1984 získal Nobelovu cenu za literaturu, kterou kvůli svému zdraví přebírala jeho dcera. Režimní média o této události informovala jen stručně.
Pracoval jako redaktor v různých novinách a časopisech, například v Rudém právu, Rovnosti, Sršatci a Reflektoru, a byl zaměstnancem Lidového domu. Seifert se podílel na činnosti skupiny Devětsil a s K. Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu a mezinárodní revue Disk.
Po roce 1945 vedl literární časopis Kytice a redigoval básnickou edici Klín (nakladatelství Práce). Jeho básně vycházely především v Právu lidu, Kmeni a Červnu.
Jaroslav Seifert zemřel na počátku roku 1986. Pohřeb v Rudolfinu mohl přerůst v protikomunistickou demonstraci, proto byla rodina z příprav vyloučena. Církevní rozloučení v břevnovském kostele sv. Markéty probíhalo pod dohledem Státní bezpečnosti. Poslední místo odpočinku Jaroslava Seiferta je v Kralupech nad Vltavou.
Mezi jeho přátele z mládí patřili Josef Hora a Jiří Mahen. V 70. letech se spřátelil se slovenským hercem Ladislavem Chudíkem. Jejich korespondence (vydaná jako Tichý dvojhlas) začala dopisem, v němž Chudík vyjádřil obdiv k Seifertově poezii, díky níž se naučil dobře česky. Postupem času se z nich stali blízcí přátelé a Ladislav Chudík dodnes každé Vánoce čte Seifertovy básně.
Jeho první sbírka básní vyšla v roce 1921, kdy také vstoupil do Komunistické strany Československa. Ve dvacátých letech patřil k významným představitelům československé avantgardy.
V březnu 1929 byl spolu s dalšími šesti předními komunistickými spisovateli vyloučen ze strany, protože podepsal Manifest sedmi, který protestoval proti tvrdé linii nového vedení Komunistické strany Československa.
V roce 1949 se Seifert přestal věnovat žurnalistice a soustředil se výhradně na literaturu. Jeho tvorba byla oceněna státními cenami v letech 1936, 1955 a 1968. V roce 1967 byl jmenován národním umělcem a v letech 1968–1970 působil jako předseda Československého svazu spisovatelů. V prosinci 1976 se stal jedním z prvních signatářů Charty 77. Kvůli svému odporu proti režimu byl v období normalizace donucen žít v ústraní, ale i přesto jeho díla vycházela v samizdatu.
V roce 1984 získal Nobelovu cenu za literaturu, kterou kvůli svému zdraví přebírala jeho dcera. Režimní média o této události informovala jen stručně.
Pracoval jako redaktor v různých novinách a časopisech, například v Rudém právu, Rovnosti, Sršatci a Reflektoru, a byl zaměstnancem Lidového domu. Seifert se podílel na činnosti skupiny Devětsil a s K. Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu a mezinárodní revue Disk.
Po roce 1945 vedl literární časopis Kytice a redigoval básnickou edici Klín (nakladatelství Práce). Jeho básně vycházely především v Právu lidu, Kmeni a Červnu.
Jaroslav Seifert zemřel na počátku roku 1986. Pohřeb v Rudolfinu mohl přerůst v protikomunistickou demonstraci, proto byla rodina z příprav vyloučena. Církevní rozloučení v břevnovském kostele sv. Markéty probíhalo pod dohledem Státní bezpečnosti. Poslední místo odpočinku Jaroslava Seiferta je v Kralupech nad Vltavou.
Mezi jeho přátele z mládí patřili Josef Hora a Jiří Mahen. V 70. letech se spřátelil se slovenským hercem Ladislavem Chudíkem. Jejich korespondence (vydaná jako Tichý dvojhlas) začala dopisem, v němž Chudík vyjádřil obdiv k Seifertově poezii, díky níž se naučil dobře česky. Postupem času se z nich stali blízcí přátelé a Ladislav Chudík dodnes každé Vánoce čte Seifertovy básně.
Source: http://cs.wikipedia.org