Luigi Pirandello
1867 - 1936
italská
not rated
My rating
Italský dramatik, prozaik a básník Luigi Pirandello získal v roce 1934 Nobelovu cenu za literaturu.
Narodil se roku 1867 v usedlosti Chaos nedaleko Agrigenta na Sicílii do zámožné rodiny vlastníků sirných dolů. Vzdělání získával nejprve soukromě a poté navštěvoval technický a následně klasické gymnázium. Studoval filozofii a právo v Palermu, později pokračoval v samotné filozofii v Římě, kde kvůli neshodě s profesorem dokončil studia v německém Bonnu roku 1891. Do Říma se vrátil roku 1893 a po svatbě v roce 1894 zde natrvalo usadil.
Literární kariéru započal roku 1889 sbírkou básní *Hravá bolest*, inspirovanou Giosuou Carduccim. V Bonnu napsal sbírky *Gaiin svátek* a *Rýnské elegie* po vzoru Johanna Wolfganga Goetheho. V Římě se seznámil s literárními kruhy a díky Luigi Capuanovi se začal věnovat próze. V roce 1893 napsal svůj první román *Marta Ajala* (vydán 1901 jako *Zavržená*) ovlivněný verismem a roku 1894 první povídkovou sbírku *Lásky bez lásky*.
Od roku 1897 působil jako profesor stylistiky v Římě. Jeho druhý román *Pořadí* (1902) již naznačoval jeho specifickou poetiku humoru, kterou plně rozvinul v románu *Nebožtík Mattia Pascal* (1904) a teoreticky zpracoval v esejích *Umění a věda* a *O humoru* (1908). Podle Pirandella má umělec odhalovat rozpor mezi vnějším zdáním („maskou“) a skutečnou podstatou („tváří“). Odhalení „masky“ může vyvolat smích, ale hlubší analýza vede k tragickému poznání. Toto období jeho tvorby bylo však osobní životě poznamenáno duševní chorobou jeho manželky, která od roku 1919 vyžadovala trvalou hospitalizaci.
Jeho umělecké principy se projevily v novelách a románech (*Staří a mladí*, *Natáčí se!*), ale plně se rozvinuly v divadelních hrách. Po úspěchu komedie *Rozmysli si, Jakoubku!* (1916) se Pirandello zaměřil na dramatickou tvorbu. Drama *Šest postav hledá autora* (1921), součást tzv. trilogie „divadla na divadle“ (*Každý má svou pravdu*, *Dnes večer improvizujeme*), se snažilo stírat hranici mezi fikcí a realitou a vtáhnout diváky do děje. Spolu s tragédií *Jindřich IV.* (1922) mu tato hra přinesla mezinárodní uznání. V letech 1922–1937 vydával sbírky novel *Novely na jeden rok*.
Roku 1924 vstoupil do fašistické strany. Jeho vztah k Mussoliniho režimu je předmětem diskusí. Zda se jednalo o kalkulaci za účelem získání podpory, nebo o upřímné přesvědčení, zůstává nejasné. Podpora režimu mu však pomohla k mezinárodní slávě a roku 1925 se stal ředitelem římského divadla Teatro d'Arte, s nímž v letech 1925–1928 cestoval po Evropě a Americe.
V hrách zpracoval téma krize osobnosti, identity moderního člověka a rozporu mezi ideálem a skutečností. Jeho díla jsou plná bizarních, absurdních příběhů s podivínskými postavami. I v absurditě však zůstává konkrétní a aktuální. Roku 1929 byl jmenován členem Italské akademie a v roce 1934 obdržel Nobelovu cenu za „smělou a duchaplnou renesanci dramatického a scénického umění“. Po návratu ze Stockholmu navštívil Prahu.
Roku 1936 onemocněl při natáčení filmu podle románu *Nebožtík Mattia Pascal* a zemřel na zápal plic ve svém římském bytě. Podle své vůle byl zpopelněn a jeho popel rozprášen u usedlosti Chaos, kde se narodil.
Narodil se roku 1867 v usedlosti Chaos nedaleko Agrigenta na Sicílii do zámožné rodiny vlastníků sirných dolů. Vzdělání získával nejprve soukromě a poté navštěvoval technický a následně klasické gymnázium. Studoval filozofii a právo v Palermu, později pokračoval v samotné filozofii v Římě, kde kvůli neshodě s profesorem dokončil studia v německém Bonnu roku 1891. Do Říma se vrátil roku 1893 a po svatbě v roce 1894 zde natrvalo usadil.
Literární kariéru započal roku 1889 sbírkou básní *Hravá bolest*, inspirovanou Giosuou Carduccim. V Bonnu napsal sbírky *Gaiin svátek* a *Rýnské elegie* po vzoru Johanna Wolfganga Goetheho. V Římě se seznámil s literárními kruhy a díky Luigi Capuanovi se začal věnovat próze. V roce 1893 napsal svůj první román *Marta Ajala* (vydán 1901 jako *Zavržená*) ovlivněný verismem a roku 1894 první povídkovou sbírku *Lásky bez lásky*.
Od roku 1897 působil jako profesor stylistiky v Římě. Jeho druhý román *Pořadí* (1902) již naznačoval jeho specifickou poetiku humoru, kterou plně rozvinul v románu *Nebožtík Mattia Pascal* (1904) a teoreticky zpracoval v esejích *Umění a věda* a *O humoru* (1908). Podle Pirandella má umělec odhalovat rozpor mezi vnějším zdáním („maskou“) a skutečnou podstatou („tváří“). Odhalení „masky“ může vyvolat smích, ale hlubší analýza vede k tragickému poznání. Toto období jeho tvorby bylo však osobní životě poznamenáno duševní chorobou jeho manželky, která od roku 1919 vyžadovala trvalou hospitalizaci.
Jeho umělecké principy se projevily v novelách a románech (*Staří a mladí*, *Natáčí se!*), ale plně se rozvinuly v divadelních hrách. Po úspěchu komedie *Rozmysli si, Jakoubku!* (1916) se Pirandello zaměřil na dramatickou tvorbu. Drama *Šest postav hledá autora* (1921), součást tzv. trilogie „divadla na divadle“ (*Každý má svou pravdu*, *Dnes večer improvizujeme*), se snažilo stírat hranici mezi fikcí a realitou a vtáhnout diváky do děje. Spolu s tragédií *Jindřich IV.* (1922) mu tato hra přinesla mezinárodní uznání. V letech 1922–1937 vydával sbírky novel *Novely na jeden rok*.
Roku 1924 vstoupil do fašistické strany. Jeho vztah k Mussoliniho režimu je předmětem diskusí. Zda se jednalo o kalkulaci za účelem získání podpory, nebo o upřímné přesvědčení, zůstává nejasné. Podpora režimu mu však pomohla k mezinárodní slávě a roku 1925 se stal ředitelem římského divadla Teatro d'Arte, s nímž v letech 1925–1928 cestoval po Evropě a Americe.
V hrách zpracoval téma krize osobnosti, identity moderního člověka a rozporu mezi ideálem a skutečností. Jeho díla jsou plná bizarních, absurdních příběhů s podivínskými postavami. I v absurditě však zůstává konkrétní a aktuální. Roku 1929 byl jmenován členem Italské akademie a v roce 1934 obdržel Nobelovu cenu za „smělou a duchaplnou renesanci dramatického a scénického umění“. Po návratu ze Stockholmu navštívil Prahu.
Roku 1936 onemocněl při natáčení filmu podle románu *Nebožtík Mattia Pascal* a zemřel na zápal plic ve svém římském bytě. Podle své vůle byl zpopelněn a jeho popel rozprášen u usedlosti Chaos, kde se narodil.
Source: Wiki