Blaise Pascal
1623 - 1662
francouzská
not rated
My rating
(19. 6. 1623 Clermont – 19. 8. 1662 Paříž)
francouzský matematik, fyzik, spisovatel, teolog a náboženský filosof.
Život
Pocházel z bohaté a vzdělané rodiny. Po brzké smrti matky mu otec, který se s dětmi v roce 1631 přestěhoval do Paříže, zajistil kvalitní humanitní vzdělání. Přestože byl sám dobrý matematik, vědu před synem zpočátku skrýval. Musel však uznat Blaiseův talent, když zjistil, že desetiletý chlapec si sám odvodil některé věty Eukleidovy geometrie. V roce 1638 se otec, správce královských daní, dostal do konfliktu s kardinálem Richelieu kvůli novým daním a rodina se přestěhovala do Rouenu, kde pro něj Blaise zkonstruoval svůj počítací stroj. V 17 letech napsal Pojednání o kuželosečkách, které ocenila Pařížská královská akademie a Descartes je považoval za dílo jeho otce. V roce 1647 vydal pojednání o tlaku vzduchu a o vakuu, založené na přesných měřeních s Torricelliho trubicí na hoře Puy-de-Dome.
Po otcově smrti (1651) vedl v Paříži nákladný život s početným dvorem a odcizil se sestře Jacqueline, která vstoupila do přísného kláštera Port-Royal. Od mládí trpěl chatrným zdravím a různými bolestmi, v roce 1647 na čas ochrnul. V roce 1654 málem zahynul při vyjížďce, když se v Neuilly splašili koně a jeho kočár visel na zábradlí; Pascal se zachránil, ale upadl na dva týdny do bezvědomí. Po probuzení koncem listopadu 1654 zažil mystické vidění, které si zapsal slovy: „Oheň. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, ne Bůh filosofů a učenců…“ a od té doby se věnoval filosofii a náboženství.
Klášter v Port-Royal, kde pobývala i jeho sestra a kam se po zážitku uchýlil, byl centrem jansenismu, morálně přísného katolictví. Pascal se zde stal obhájcem jansenismu ve sporu s pařížskou Sorbonnou a jezuity. Napsal ostré kritiky uvolněné morální teorie, „kazuistiky“, která hledala omluvy pro mravně pochybná jednání, a kterou šířili zejména jezuité. Tyto listy, adresované provinciálovi jezuitů, vycházely anonymně a vyvolaly skandál. Král Ludvík XIV. je nechal 1660 veřejně spálit a odsoudil je i papež, přesto se hojně četly. I když byl jansenismus odsouzen a klášter Port-Royal zrušen, záměr Listů se nakonec prosadil. Voltaire, který je pokládal za nejlepší dílo ve Francii, a Jean-Jacques Rousseau na ně navázali kritikou církve. Voltaire uvedl, že kdyby mohl napsat jen jednu knihu, byla by to právě „Listy provinciálovi“.
Jeho obrácení podpořilo uzdravení desetileté neteře M. Perrier, jejíž oční nádor zmizel po doteku relikvie v Port-Royal. Pascal si zvolil za emblém oko obklopené trnovou korunou s nápisem: „Vím, komu jsem uvěřil.“ V posledních letech žil v ústraní na venkově jako asketický poustevník, pomáhal chudým a odmítal lékařskou pomoc. Pracoval na velkém projektu obrany křesťanství, který však nedokončil. Jeho poznámky vyšly posmrtně jako Myšlenky a jsou jeho nejslavnějším dílem.
Matematika
Věnoval se především geometrii, kde objevil tzv. Pascalovu větu o vztazích mezi body na kuželosečkách. Jedná se o zobecnění tzv. Pappovy úlohy, kterou řešil i Descartes a považoval ji za důkaz, že jeho současníci překonali staré Řeky. Významně přispěl k rozvoji kombinatoriky: pro Evropu objevil tzv. Pascalův trojúhelník, důležitý i v algebře. V mládí byl vášnivý hráč a v této souvislosti položil – spolu s přítelem Fermatem – základy teorie pravděpodobnosti a vytvořil pojem „matematické naděje“.
Jeho práce o celočíselných řadách a o úplné (matematické) indukci cituje Leibniz v souvislosti s infinitesimálním počtem, o nějž se od roku 1650 také zajímal. Důležité jsou i jeho příspěvky k axiomatice a filosofickým základům matematiky. Jako první jasně formuloval, že ani shoda se všemi známými jevy není důkazem hypotézy, neboť jediný empirický nesouhlas ji vyvrací.
Fyzika
Již v mládí byl ovlivněn Montaigneovou skepsí: náboženské války ve Francii otřásly důvěrou v křesťanství a v Písmo, Montaigne podryl i důvěru v lidský rozum. Na rozdíl od většiny svých předchůdců a současníků (včetně Galileiho a Descarta), kteří spoléhali na racionální povahu světa, se snažil opírat o pečlivé experimenty a přesná měření. Patří tak mezi zakladatele moderní empirické vědy.
Jeho první pokusy navázaly na Torricelliho pokusy s rtuťovou trubicí: ve Ferrandu a na Puy-de-Dome provedl řadu přesných srovnávacích měření rtuťového sloupce v různých nadmořských výškách a dokázal možnost vakua, podléhání rtuťového sloupce gravitaci a tlaku atmosféry. Další pokusy se týkaly spojitých nádob a šíření tlaku v kapalinách, kde formuloval tzv. Pascalův princip: tlak v kapalině se šíří všemi směry stejně. Na tom je založena hydraulická technika. Na jeho počest se základní jednotka tlaku v systému SI nazývá Pascal.
Doprava
Za první vozidlo typu omnibus bývá označován koňmi tažený vůz pro 8 cestujících, který pod názvem „Carosse“ předvedl roku 1662 v Paříži Blaise Pascal.
Teologie a filosofie
“Člověk je jen stéblo, ubohá třtina, a kapka vody ho může zničit. Ale je to myslící stéblo: i kdyby ho Vesmír rozdrtil, člověk zůstane vznešenější než to, co ho zabilo, protože ví, že umírá a jakou má nad ním Vesmír převahu. Vesmír o tom neví nic.“
Tento paradox člověka, který „není ani anděl ani zvíře, a bohužel kdykoli chce dělat anděla, stává se zvířetem“, je jádrem Pascalových Myšlenek. Pascal žil v době otřesů a náboženských válek, které podryly důvěru v křesťanské zjevení i v lidský rozum.
“Je to strašný pocit, když se člověku ztrácí všechno, co měl.“
“Dvojí omyl: vyloučit rozum a nepřipouštět než rozum.“
„Každá věc je pravdivá nebo falešná podle toho, s které strany se na ni podíváme.“
„Říkat pravdu je prospěšné pro toho, komu se říká, ale nevýhodné pro ty, kdo ji říkají, protože si vyslouží nenávist. Proto je člověk jen předstírání, lež a pokrytectví, vůči sobě i druhým.“
Je myslitelem hluboké skepse, který – podobně jako Descartes, i když jinou cestou – zoufale hledá pevný bod poznání i života.
“Nemohu odpustit Descartovi. V celé své filosofii se snažil obejít bez Boha, ale přece jen potřeboval, aby Bůh svět na začátku postrčil a dal do pohybu; potom už ovšem není k ničemu.“
Do této souvislosti patří i slavná „Pascalova sázka“: protože člověk nic neví jistě, měl by se chovat jako hráč a řídit se možnou výhrou. Ztratit nemůže nic, ale pokud má křesťanství pravdu, může nekonečně vyhrát.
„Měl bych větší strach, že se zmýlím a zjistím, že křesťanství má pravdu, než že se nezmýlím, když v ně věřím.“
V tomto životním dilematu se mu ukazují hluboké věci o člověku:
„Ze všeho nejhůře snáší člověk úplný klid bez vášní, bez obstarávání, bez rozptýlení a bez uplatnění. Tam totiž teprve cítí svoji nicotu, opuštěnost, nedostatečnost, závislost, bezmoc a prázdnotu.“
„Naše přirozená povaha potřebuje pohyb: úplný klid - to je smrt.“
„Je málo věcí, které by nás mohly těšit, protože jen málo co nás skutečně trápí.“
„Je jen dvojí druh lidí: spravedliví, kteří si myslí, že jsou hříšníci, a hříšníci, kteří si myslí, že jsou spravedliví.“
“Spravedlnost bez síly je bezmocná, síla bez spravedlnosti tyranská.“
„Když jednám, musím dbát - kromě jednání samého - jak na svůj stav, přítomný, minulý a budoucí, tak i na stav těch druhých, jichž se to týká, a vidět souvislosti všech těchto věcí.“
„Můžeme zabíjet, aby nebyli zlí lidé? Místo jednoho tím jen naděláme dva“
Člověk tak stojí vždycky na pomezí, mezi nekonečnou propastí Vesmíru a nekonečně malým, mezi touhou po pravdě a neschopností se jí domoci:
„Naši neschopnost dokazovat nepřekoná žádný dogmatismus. Ale máme ideu pravdy, kterou nepřekoná žádná skepse.“
„… a dokonce na konci každé pravdy je třeba dodat, že víme i o té opačné.“
„Děláme si modlu z pravdy samé, ale pravda bez lásky není Bůh, je to jen jeho obraz a modla, kterou nemáme milovat ani ctít.“
Ale dokonce ani pravdivé poznání nestačí člověku ke štěstí, které vzniká jen z víry a lásky:
„Jak je daleko od poznání Boha k tomu, začít jej milovat.“
„Kdo se přesvědčil, že vlastnosti čísel jsou věčné a závisí na první pravdě, které se říká Bůh, nepokročil mnoho ke své spáse.“
„Křesťanský Bůh není původce geometrických pravd a řádu živlů (to je věc pohanů a epikurejců). Bůh Abrahámův, Izákův, Jákobův, Bůh křesťanů je Bůh lásky a útěchy.“
„Srdce má své důvody, o nichž rozum nemá tušení.“
„Víra se liší od důkazu: ten je pouze lidský, kdežto víra je dar Boží. … Je v srdci a neříká ´vím´, nýbrž ´věřím´.“
Tyto myšlenky byly osvícenské době cizí, tím víc se však uplatnily v pietismu a v romantismu. Z jejich vážnosti vycházel Sören Kierkegaard a celá existenciální filosofie a jejich upřímnost silně ovlivnila F. Nietzscheho, stejně jako řadu myslitelů postmoderny. Protože jsou Myšlenky psány krásným jazykem, patří Pascal mezi klasiky filosofie, literatury i náboženského myšlení.
francouzský matematik, fyzik, spisovatel, teolog a náboženský filosof.
Život
Pocházel z bohaté a vzdělané rodiny. Po brzké smrti matky mu otec, který se s dětmi v roce 1631 přestěhoval do Paříže, zajistil kvalitní humanitní vzdělání. Přestože byl sám dobrý matematik, vědu před synem zpočátku skrýval. Musel však uznat Blaiseův talent, když zjistil, že desetiletý chlapec si sám odvodil některé věty Eukleidovy geometrie. V roce 1638 se otec, správce královských daní, dostal do konfliktu s kardinálem Richelieu kvůli novým daním a rodina se přestěhovala do Rouenu, kde pro něj Blaise zkonstruoval svůj počítací stroj. V 17 letech napsal Pojednání o kuželosečkách, které ocenila Pařížská královská akademie a Descartes je považoval za dílo jeho otce. V roce 1647 vydal pojednání o tlaku vzduchu a o vakuu, založené na přesných měřeních s Torricelliho trubicí na hoře Puy-de-Dome.
Po otcově smrti (1651) vedl v Paříži nákladný život s početným dvorem a odcizil se sestře Jacqueline, která vstoupila do přísného kláštera Port-Royal. Od mládí trpěl chatrným zdravím a různými bolestmi, v roce 1647 na čas ochrnul. V roce 1654 málem zahynul při vyjížďce, když se v Neuilly splašili koně a jeho kočár visel na zábradlí; Pascal se zachránil, ale upadl na dva týdny do bezvědomí. Po probuzení koncem listopadu 1654 zažil mystické vidění, které si zapsal slovy: „Oheň. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, ne Bůh filosofů a učenců…“ a od té doby se věnoval filosofii a náboženství.
Klášter v Port-Royal, kde pobývala i jeho sestra a kam se po zážitku uchýlil, byl centrem jansenismu, morálně přísného katolictví. Pascal se zde stal obhájcem jansenismu ve sporu s pařížskou Sorbonnou a jezuity. Napsal ostré kritiky uvolněné morální teorie, „kazuistiky“, která hledala omluvy pro mravně pochybná jednání, a kterou šířili zejména jezuité. Tyto listy, adresované provinciálovi jezuitů, vycházely anonymně a vyvolaly skandál. Král Ludvík XIV. je nechal 1660 veřejně spálit a odsoudil je i papež, přesto se hojně četly. I když byl jansenismus odsouzen a klášter Port-Royal zrušen, záměr Listů se nakonec prosadil. Voltaire, který je pokládal za nejlepší dílo ve Francii, a Jean-Jacques Rousseau na ně navázali kritikou církve. Voltaire uvedl, že kdyby mohl napsat jen jednu knihu, byla by to právě „Listy provinciálovi“.
Jeho obrácení podpořilo uzdravení desetileté neteře M. Perrier, jejíž oční nádor zmizel po doteku relikvie v Port-Royal. Pascal si zvolil za emblém oko obklopené trnovou korunou s nápisem: „Vím, komu jsem uvěřil.“ V posledních letech žil v ústraní na venkově jako asketický poustevník, pomáhal chudým a odmítal lékařskou pomoc. Pracoval na velkém projektu obrany křesťanství, který však nedokončil. Jeho poznámky vyšly posmrtně jako Myšlenky a jsou jeho nejslavnějším dílem.
Matematika
Věnoval se především geometrii, kde objevil tzv. Pascalovu větu o vztazích mezi body na kuželosečkách. Jedná se o zobecnění tzv. Pappovy úlohy, kterou řešil i Descartes a považoval ji za důkaz, že jeho současníci překonali staré Řeky. Významně přispěl k rozvoji kombinatoriky: pro Evropu objevil tzv. Pascalův trojúhelník, důležitý i v algebře. V mládí byl vášnivý hráč a v této souvislosti položil – spolu s přítelem Fermatem – základy teorie pravděpodobnosti a vytvořil pojem „matematické naděje“.
Jeho práce o celočíselných řadách a o úplné (matematické) indukci cituje Leibniz v souvislosti s infinitesimálním počtem, o nějž se od roku 1650 také zajímal. Důležité jsou i jeho příspěvky k axiomatice a filosofickým základům matematiky. Jako první jasně formuloval, že ani shoda se všemi známými jevy není důkazem hypotézy, neboť jediný empirický nesouhlas ji vyvrací.
Fyzika
Již v mládí byl ovlivněn Montaigneovou skepsí: náboženské války ve Francii otřásly důvěrou v křesťanství a v Písmo, Montaigne podryl i důvěru v lidský rozum. Na rozdíl od většiny svých předchůdců a současníků (včetně Galileiho a Descarta), kteří spoléhali na racionální povahu světa, se snažil opírat o pečlivé experimenty a přesná měření. Patří tak mezi zakladatele moderní empirické vědy.
Jeho první pokusy navázaly na Torricelliho pokusy s rtuťovou trubicí: ve Ferrandu a na Puy-de-Dome provedl řadu přesných srovnávacích měření rtuťového sloupce v různých nadmořských výškách a dokázal možnost vakua, podléhání rtuťového sloupce gravitaci a tlaku atmosféry. Další pokusy se týkaly spojitých nádob a šíření tlaku v kapalinách, kde formuloval tzv. Pascalův princip: tlak v kapalině se šíří všemi směry stejně. Na tom je založena hydraulická technika. Na jeho počest se základní jednotka tlaku v systému SI nazývá Pascal.
Doprava
Za první vozidlo typu omnibus bývá označován koňmi tažený vůz pro 8 cestujících, který pod názvem „Carosse“ předvedl roku 1662 v Paříži Blaise Pascal.
Teologie a filosofie
“Člověk je jen stéblo, ubohá třtina, a kapka vody ho může zničit. Ale je to myslící stéblo: i kdyby ho Vesmír rozdrtil, člověk zůstane vznešenější než to, co ho zabilo, protože ví, že umírá a jakou má nad ním Vesmír převahu. Vesmír o tom neví nic.“
Tento paradox člověka, který „není ani anděl ani zvíře, a bohužel kdykoli chce dělat anděla, stává se zvířetem“, je jádrem Pascalových Myšlenek. Pascal žil v době otřesů a náboženských válek, které podryly důvěru v křesťanské zjevení i v lidský rozum.
“Je to strašný pocit, když se člověku ztrácí všechno, co měl.“
“Dvojí omyl: vyloučit rozum a nepřipouštět než rozum.“
„Každá věc je pravdivá nebo falešná podle toho, s které strany se na ni podíváme.“
„Říkat pravdu je prospěšné pro toho, komu se říká, ale nevýhodné pro ty, kdo ji říkají, protože si vyslouží nenávist. Proto je člověk jen předstírání, lež a pokrytectví, vůči sobě i druhým.“
Je myslitelem hluboké skepse, který – podobně jako Descartes, i když jinou cestou – zoufale hledá pevný bod poznání i života.
“Nemohu odpustit Descartovi. V celé své filosofii se snažil obejít bez Boha, ale přece jen potřeboval, aby Bůh svět na začátku postrčil a dal do pohybu; potom už ovšem není k ničemu.“
Do této souvislosti patří i slavná „Pascalova sázka“: protože člověk nic neví jistě, měl by se chovat jako hráč a řídit se možnou výhrou. Ztratit nemůže nic, ale pokud má křesťanství pravdu, může nekonečně vyhrát.
„Měl bych větší strach, že se zmýlím a zjistím, že křesťanství má pravdu, než že se nezmýlím, když v ně věřím.“
V tomto životním dilematu se mu ukazují hluboké věci o člověku:
„Ze všeho nejhůře snáší člověk úplný klid bez vášní, bez obstarávání, bez rozptýlení a bez uplatnění. Tam totiž teprve cítí svoji nicotu, opuštěnost, nedostatečnost, závislost, bezmoc a prázdnotu.“
„Naše přirozená povaha potřebuje pohyb: úplný klid - to je smrt.“
„Je málo věcí, které by nás mohly těšit, protože jen málo co nás skutečně trápí.“
„Je jen dvojí druh lidí: spravedliví, kteří si myslí, že jsou hříšníci, a hříšníci, kteří si myslí, že jsou spravedliví.“
“Spravedlnost bez síly je bezmocná, síla bez spravedlnosti tyranská.“
„Když jednám, musím dbát - kromě jednání samého - jak na svůj stav, přítomný, minulý a budoucí, tak i na stav těch druhých, jichž se to týká, a vidět souvislosti všech těchto věcí.“
„Můžeme zabíjet, aby nebyli zlí lidé? Místo jednoho tím jen naděláme dva“
Člověk tak stojí vždycky na pomezí, mezi nekonečnou propastí Vesmíru a nekonečně malým, mezi touhou po pravdě a neschopností se jí domoci:
„Naši neschopnost dokazovat nepřekoná žádný dogmatismus. Ale máme ideu pravdy, kterou nepřekoná žádná skepse.“
„… a dokonce na konci každé pravdy je třeba dodat, že víme i o té opačné.“
„Děláme si modlu z pravdy samé, ale pravda bez lásky není Bůh, je to jen jeho obraz a modla, kterou nemáme milovat ani ctít.“
Ale dokonce ani pravdivé poznání nestačí člověku ke štěstí, které vzniká jen z víry a lásky:
„Jak je daleko od poznání Boha k tomu, začít jej milovat.“
„Kdo se přesvědčil, že vlastnosti čísel jsou věčné a závisí na první pravdě, které se říká Bůh, nepokročil mnoho ke své spáse.“
„Křesťanský Bůh není původce geometrických pravd a řádu živlů (to je věc pohanů a epikurejců). Bůh Abrahámův, Izákův, Jákobův, Bůh křesťanů je Bůh lásky a útěchy.“
„Srdce má své důvody, o nichž rozum nemá tušení.“
„Víra se liší od důkazu: ten je pouze lidský, kdežto víra je dar Boží. … Je v srdci a neříká ´vím´, nýbrž ´věřím´.“
Tyto myšlenky byly osvícenské době cizí, tím víc se však uplatnily v pietismu a v romantismu. Z jejich vážnosti vycházel Sören Kierkegaard a celá existenciální filosofie a jejich upřímnost silně ovlivnila F. Nietzscheho, stejně jako řadu myslitelů postmoderny. Protože jsou Myšlenky psány krásným jazykem, patří Pascal mezi klasiky filosofie, literatury i náboženského myšlení.
Source: http://cs.wikipedia.org