not rated
My rating
Cchering Özer, dnes jeden z nejvýraznějších hlasů moderní tibetské inteligence, je spisovatelka, básnířka a aktivistka s čínskými kořeny, která žije v domácím vězení v Pekingu. V posledních letech si získala uznání, zejména na sociálních sítích, jako neúnavná a upřímná komentátorka tibetské problematiky. Její rozpolcená identita, v kombinaci s přemýšlivostí a citlivostí, ji však stejně dobře předurčuje k literární tvorbě. Ve svých textech osobním způsobem zachycuje tragickou i absurdní realitu Tibetu druhé poloviny dvacátého století.
Özer se narodila roku 1966 v Lhase, během rozbouřené Velké proletářské kulturní revoluce. Tato nejrozsáhlejší Mao Ce-tungova kampaň připravila Tibet o poslední zbytky kulturního a duchovního dědictví, které nelze nikdy plně obnovit. Özer se často vrací k událostem doby svého narození, a to prostřednictvím vzpomínek matky, které jí revoluce ušetřila, i díky fotografickému svědectví otce, důstojníka Čínské lidově osvobozenecké armády. Jejím dílem je například kniha *Smrt a zkáza*, vydaná na Tchaj-wanu a doplněná otcovými fotografiemi.
Její komplikovaný původ ji vedl k hluboké reflexi vlastní identity, kterou zachycuje ve svých básních a esejích, například v kapitole „Mé rodiště Derge“. Narodila se jako dcera tibetské matky a otce z Khamu s polovinou čínské krve. Její dědeček se skrýval v Derge a oženil se s místní ženou. Později poslal svého syna s čínskou armádou do Lhasy, kde se z něj stal voják a Özerin otec. Rodina žila ve vojenském okrsku na okraji Lhasy, krátce předtím ustavené Tibetské autonomní oblasti. Po čtyřech letech byl otec převezen zpět do Khamu, kde Özer prožila většinu dětství v Darcedu, na hranici tibetského a čínského světa. Poté studovala čínskou literaturu na Institutu národnostních menšin v Čcheng-tu.
V roce 1988 nastoupila jako reportérka do místního stranického listu a o dva roky později byla přeřazena do Lhasy, kde pracovala pro tibetskou pobočku Čínského svazu spisovatelů. V té době končilo liberální období 80. let a situace se komplikovala demonstracemi za nezávislost Tibetu, které byly v roce 1989 násilně potlačeny a následovalo vyhlášení stanného práva. Özer se vrátila do Lhasy a díky znalosti čínštiny se stala součástí čínskojazyčné literární scény, pracovala v redakci časopisu *Literatura z Tibetu*.
Po studiích se začala zajímat o tibetskou kulturu a buddhismus, které se staly zdrojem literární inspirace i osobní útěchy. V jejím díle se prolíná motiv hledání ztracené tibetské identity. Naučila se tibetsky a začala zaznamenávat příběhy lidí, s nimiž se setkala na cestách po Tibetu, což ji přivedlo k zájmu o historii a budoucnost Tibetu. V roce 2003 vydala své první velké dílo, cestopisné eseje *Zápisky z Tibetu*, inspirované tradičním žánrem „literátských zápisků“ z dynastie Tchang.
Özer se narodila roku 1966 v Lhase, během rozbouřené Velké proletářské kulturní revoluce. Tato nejrozsáhlejší Mao Ce-tungova kampaň připravila Tibet o poslední zbytky kulturního a duchovního dědictví, které nelze nikdy plně obnovit. Özer se často vrací k událostem doby svého narození, a to prostřednictvím vzpomínek matky, které jí revoluce ušetřila, i díky fotografickému svědectví otce, důstojníka Čínské lidově osvobozenecké armády. Jejím dílem je například kniha *Smrt a zkáza*, vydaná na Tchaj-wanu a doplněná otcovými fotografiemi.
Její komplikovaný původ ji vedl k hluboké reflexi vlastní identity, kterou zachycuje ve svých básních a esejích, například v kapitole „Mé rodiště Derge“. Narodila se jako dcera tibetské matky a otce z Khamu s polovinou čínské krve. Její dědeček se skrýval v Derge a oženil se s místní ženou. Později poslal svého syna s čínskou armádou do Lhasy, kde se z něj stal voják a Özerin otec. Rodina žila ve vojenském okrsku na okraji Lhasy, krátce předtím ustavené Tibetské autonomní oblasti. Po čtyřech letech byl otec převezen zpět do Khamu, kde Özer prožila většinu dětství v Darcedu, na hranici tibetského a čínského světa. Poté studovala čínskou literaturu na Institutu národnostních menšin v Čcheng-tu.
V roce 1988 nastoupila jako reportérka do místního stranického listu a o dva roky později byla přeřazena do Lhasy, kde pracovala pro tibetskou pobočku Čínského svazu spisovatelů. V té době končilo liberální období 80. let a situace se komplikovala demonstracemi za nezávislost Tibetu, které byly v roce 1989 násilně potlačeny a následovalo vyhlášení stanného práva. Özer se vrátila do Lhasy a díky znalosti čínštiny se stala součástí čínskojazyčné literární scény, pracovala v redakci časopisu *Literatura z Tibetu*.
Po studiích se začala zajímat o tibetskou kulturu a buddhismus, které se staly zdrojem literární inspirace i osobní útěchy. V jejím díle se prolíná motiv hledání ztracené tibetské identity. Naučila se tibetsky a začala zaznamenávat příběhy lidí, s nimiž se setkala na cestách po Tibetu, což ji přivedlo k zájmu o historii a budoucnost Tibetu. V roce 2003 vydala své první velké dílo, cestopisné eseje *Zápisky z Tibetu*, inspirované tradičním žánrem „literátských zápisků“ z dynastie Tchang.
Source: protibet.cz