Václav Havel
1936 - 2011
česká
not rated
My rating
Václav Havel (* 5. října 1936 v Praze) byl spisovatel a dramatik, jeden z prvních mluvčích Charty 77, klíčová postava politických změn v listopadu 1989, poslední prezident Československa a první prezident České republiky.
Vyrůstal v pražské rodině s vazbami na české kulturní a politické dění meziválečného období. Kvůli politickému zázemí rodiny mu bylo po ukončení základní školy v roce 1951 znemožněno pokračovat ve studiu. Proto nastoupil do učebního oboru chemický laborant a zároveň dokončil gymnázium, které ukončil v roce 1954. Z kádrových důvodů nebyl přijat na vysokou školu humanitního zaměření a proto začal studovat na technické fakultě, kterou po dvou letech opustil.
Rodinná tradice ho vedla k humanistickým hodnotám české kultury, které byly v padesátých letech potlačovány. Po vojenské službě pracoval jako jevištní technik v Divadle ABC a od roku 1960 v Divadle Na zábradlí. V letech 1962 až 1966 studoval dramaturgii na DAMU a své studium završil komentářem ke hře „Eduard“, který se později stal základem hry „Ztížená možnost soustředění“.
V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou a po osmi letech známosti se v roce 1964 oženili. Olga Havlová se stala jeho pevnou oporou v nejtěžších životních zkouškách.
Od dvaceti let publikoval studie a články v literárních a divadelních časopisech. V Divadle Na zábradlí byly uvedeny jeho první hry, mezi nimiž vynikala „Zahradní slavnost“ (1963), která se stala výrazným dílem obrodné tendence v československé společnosti šedesátých let.
Občanské sebeuvědomění, které vyvrcholilo v roce 1968 během Pražského jara, ho vedlo k autorství dalších her – „Vyrozumění“ (1965), „Ztížená možnost soustředění“ (1968) – a k angažmá jako předsedy Klubu nezávislých spisovatelů a člena Klubu angažovaných nestraníků. Od roku 1965 spolupracoval s měsíčníkem Tvář.
Po potlačení Pražského jara se postavil proti politické represi a v roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Husákovi. Vrcholem jeho činnosti bylo v roce 1977 publikování Charty 77, která se stala základem hnutí protestující části československých občanů. Havel byl jedním ze zakladatelů a prvních mluvčích Charty 77 a spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za své postoje byl třikrát uvězněn a strávil ve vězení téměř pět let.
V době totality bylo znemožněno publikovat jeho texty v Československu. O vydání se postaralo německé nakladatelství Rowohlt.
V druhé polovině osmdesátých let, v době uvolňování vztahů mezi Sovětským svazem a Západem, rostla v československé společnosti nespokojenost s režimem. K petici Několik vět, jejímž byl Havel spoluautorem, se v roce 1989 připojily desetitisíce občanů.
Po potlačení pokojné studentské manifestace 17. listopadu 1989 se stal Václav Havel vedoucí osobností Občanského fóra, které vzniklo 19. listopadu. Dne 29. prosince 1989 byl zvolen prezidentem Československa a slíbil uspořádat svobodné volby, které se v létě 1990 uskutečnily. Byl znovu zvolen prezidentem Federálním shromážděním 5. července 1990.
Svými postoji si získal postavení morální autority. I v nové funkci byl respektován pro hloubku a promyšlenost svých názorů.
V průběhu druhého funkčního období narůstaly rozpory mezi českou a slovenskou politickou reprezentací ohledně budoucího uspořádání státu. Havel byl zastáncem společného federativního státu, ale po červnových volbách v roce 1992 se politické síly nedokázaly na funkční podobě federace shodnout. Proto při volbě prezidenta 3. července 1992 nezískal dostatek hlasů a 20. července 1992 odstoupil z funkce s odůvodněním, že nemůže plnit závazky vyplývající ze slibu věrnosti federativní republice.
Po krátké pauze se v listopadu 1992 ucházel o funkci prezidenta samostatné České republiky a 26. ledna 1993 byl Poslaneckou sněmovnou zvolen prvním prezidentem samostatné České republiky.
Olga Havlová se věnovala charitativní činnosti a založila v roce 1990 Výbor dobré vůle, který pomáhal tělesně a mentálně postiženým. Zemřela v lednu 1996.
Na konci roku 1996 onemocněl rakovinou plic, ale díky lékařské péči se uzdravil. Po propuštění z nemocnice se oženil s herečkou Dagmar Veškrnovou.
Dagmar Havlová založila nadaci VIZE 97, která se později sloučila s Nadací Václava Havla. Za svou charitativní činnost a podporu manžela získala uznání a ocenění.
Dne 20. ledna 1998 byl Václav Havel znovu zvolen prezidentem republiky. Svůj poslední prezidentský mandát ukončil 2. února 2003.
Po odchodu z politiky se věnoval dodržování lidských práv a literární činnosti. Jako spoluzakladatel Nadace Václava a Dagmar Havlových Vize\\\'97 podporoval humanitární, zdravotní a vzdělávací projekty.
Za své dílo a celoživotní úsilí o dodržování lidských práv obdržel řadu ocenění a čestných doktorátů.
Václav Havel zemřel 18. prosince 2011 ve věku 75 let.
Vyrůstal v pražské rodině s vazbami na české kulturní a politické dění meziválečného období. Kvůli politickému zázemí rodiny mu bylo po ukončení základní školy v roce 1951 znemožněno pokračovat ve studiu. Proto nastoupil do učebního oboru chemický laborant a zároveň dokončil gymnázium, které ukončil v roce 1954. Z kádrových důvodů nebyl přijat na vysokou školu humanitního zaměření a proto začal studovat na technické fakultě, kterou po dvou letech opustil.
Rodinná tradice ho vedla k humanistickým hodnotám české kultury, které byly v padesátých letech potlačovány. Po vojenské službě pracoval jako jevištní technik v Divadle ABC a od roku 1960 v Divadle Na zábradlí. V letech 1962 až 1966 studoval dramaturgii na DAMU a své studium završil komentářem ke hře „Eduard“, který se později stal základem hry „Ztížená možnost soustředění“.
V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou a po osmi letech známosti se v roce 1964 oženili. Olga Havlová se stala jeho pevnou oporou v nejtěžších životních zkouškách.
Od dvaceti let publikoval studie a články v literárních a divadelních časopisech. V Divadle Na zábradlí byly uvedeny jeho první hry, mezi nimiž vynikala „Zahradní slavnost“ (1963), která se stala výrazným dílem obrodné tendence v československé společnosti šedesátých let.
Občanské sebeuvědomění, které vyvrcholilo v roce 1968 během Pražského jara, ho vedlo k autorství dalších her – „Vyrozumění“ (1965), „Ztížená možnost soustředění“ (1968) – a k angažmá jako předsedy Klubu nezávislých spisovatelů a člena Klubu angažovaných nestraníků. Od roku 1965 spolupracoval s měsíčníkem Tvář.
Po potlačení Pražského jara se postavil proti politické represi a v roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Husákovi. Vrcholem jeho činnosti bylo v roce 1977 publikování Charty 77, která se stala základem hnutí protestující části československých občanů. Havel byl jedním ze zakladatelů a prvních mluvčích Charty 77 a spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za své postoje byl třikrát uvězněn a strávil ve vězení téměř pět let.
V době totality bylo znemožněno publikovat jeho texty v Československu. O vydání se postaralo německé nakladatelství Rowohlt.
V druhé polovině osmdesátých let, v době uvolňování vztahů mezi Sovětským svazem a Západem, rostla v československé společnosti nespokojenost s režimem. K petici Několik vět, jejímž byl Havel spoluautorem, se v roce 1989 připojily desetitisíce občanů.
Po potlačení pokojné studentské manifestace 17. listopadu 1989 se stal Václav Havel vedoucí osobností Občanského fóra, které vzniklo 19. listopadu. Dne 29. prosince 1989 byl zvolen prezidentem Československa a slíbil uspořádat svobodné volby, které se v létě 1990 uskutečnily. Byl znovu zvolen prezidentem Federálním shromážděním 5. července 1990.
Svými postoji si získal postavení morální autority. I v nové funkci byl respektován pro hloubku a promyšlenost svých názorů.
V průběhu druhého funkčního období narůstaly rozpory mezi českou a slovenskou politickou reprezentací ohledně budoucího uspořádání státu. Havel byl zastáncem společného federativního státu, ale po červnových volbách v roce 1992 se politické síly nedokázaly na funkční podobě federace shodnout. Proto při volbě prezidenta 3. července 1992 nezískal dostatek hlasů a 20. července 1992 odstoupil z funkce s odůvodněním, že nemůže plnit závazky vyplývající ze slibu věrnosti federativní republice.
Po krátké pauze se v listopadu 1992 ucházel o funkci prezidenta samostatné České republiky a 26. ledna 1993 byl Poslaneckou sněmovnou zvolen prvním prezidentem samostatné České republiky.
Olga Havlová se věnovala charitativní činnosti a založila v roce 1990 Výbor dobré vůle, který pomáhal tělesně a mentálně postiženým. Zemřela v lednu 1996.
Na konci roku 1996 onemocněl rakovinou plic, ale díky lékařské péči se uzdravil. Po propuštění z nemocnice se oženil s herečkou Dagmar Veškrnovou.
Dagmar Havlová založila nadaci VIZE 97, která se později sloučila s Nadací Václava Havla. Za svou charitativní činnost a podporu manžela získala uznání a ocenění.
Dne 20. ledna 1998 byl Václav Havel znovu zvolen prezidentem republiky. Svůj poslední prezidentský mandát ukončil 2. února 2003.
Po odchodu z politiky se věnoval dodržování lidských práv a literární činnosti. Jako spoluzakladatel Nadace Václava a Dagmar Havlových Vize\\\'97 podporoval humanitární, zdravotní a vzdělávací projekty.
Za své dílo a celoživotní úsilí o dodržování lidských práv obdržel řadu ocenění a čestných doktorátů.
Václav Havel zemřel 18. prosince 2011 ve věku 75 let.
Source: vaclavhavel.cz