Michel Foucault
1926 - 1984
francouzská
not rated
My rating
Reprezentoval francouzskou intelektuální avantgardu sedmdesátých let jako profesor Collège de France, filozof a psycholog. Byl také historik filozofie, zastánce filozofického strukturalismu a postmoderní filozofie, a historik a teoretik kultury. Jeho tvorba se obvykle dělí na „fenomenologické“, „archeologické“, „genealogické“ a „etické“ období.
Paul-Michel Foucault se narodil v roce 1926 v Poitiers v rodině chirurga. Přestože si otec přál, aby se stal lékařem, Paula-Michela více zajímaly dějiny a literatura. Již během studií na jezuitském Collège Saint-Stanislas projevoval zvláštnost, která se plně rozvinula na pařížské École normale supérieure, kam nastoupil roku 1945 a kde navštěvoval školního psychologa. V průběhu studií se několikrát pokusil o sebevraždu, což souviselo s jeho homosexuální orientací a s ní spojenými problémy. Během studií byl politicky neangažovaný, ale v letech 1950 až 1953 byl členem Komunistické strany Francie, kam ho přivedl Louis Althusser. Později se však stal ostře antistalinisticky smýšlejícím.
Po dokončení filozofických (1948) a psychologických (1949) studií vyučoval jako asistent psychologie na univerzitě v Lille. V roce 1955 opustil Francii a pobýval v Uppsale, Varšavě a Hamburku. Do Francie se vrátil až v roce 1960, aby dokončil doktorát. Působil na univerzitě v Clermont-Ferrand, kde byl jeho oficiálním oborem psychologie. Od poloviny 60. let se Foucault aktivně zapojoval do politiky, podporoval opozici v Brazílii, sovětské disidenty a polskou Solidaritu. Dále působil v Tunisku a později ve Centre universitaire expériemental ve Vincennes, kde se stal ředitelem. Jeho působení zde bylo přerušeno zvolením do Collège de France, kde v roce 1970 přednesl inaugurační přednášku L'ordre du discours (Řád diskursu). Následně přednášel také v USA, Japonsku, Brazílii a Kanadě. Byl dopisovatelem italského listu Corriere della Sera, kde v roce 1978 informoval o šáhově režimu v Íránu. Zemřel v roce 1984 během příprav na cestu do Polska a Vietnamu na nemoc způsobenou virem HIV, který byl v té době ještě málo známý.
Foucault sám se nechtěl označovat za filozofa, ale jeho vliv na filozofii druhé poloviny 20. století je nezpochybnitelný. V rané fázi jeho myšlení měl významný vliv marxismus, stejně jako na většinu poválečné francouzské generace. Krátce byl členem Komunistické strany, ale brzy ji opustil, protože ztratil víru v její ideologii. Dále ho ovlivňoval existencialismus a fenomenologie, zejména díla Jean-Paula Sartra a Martina Heideggera. Jeho vlastní teorie se však od těchto vlivů zásadně lišila. Později uvedl, že jeho generace si uvědomovala limity marxismu, fenomenologie a existencialismu. Francouzský strukturalismus (Jacques Lacan, Louis Althusser, Claude Lévi-Strauss, Roland Barthes, Georges Dumézil a další) také stimuloval jeho intelektuální přesvědčení. Foucault je však často považován za představitele poststrukturalismu, s čímž sám ke konci života nesouhlasil a za svůj největší vliv označil Friedricha Nietzscheho. Vděčil také svému učiteli Jeanu Hyppolitovi, který svým překladem Hegelovy Fenomenologie ducha umožnil současné filozofii přehodnotit Hegelův odkaz.
Foucaultova raná tvorba se zaměřovala na porozumění společnosti prostřednictvím archeologie vědění. Jeho archeologický přístup se lišil od klasického dějepisectví tím, že zkoumal „diskursy“ a „epistémé“ různých historických období, tedy jejich myšlenkové struktury, spíše než historická data a chronologické souvislosti. Například jeho studie Dohlížet a trestat: Kniha o zrodu vězení se nesnaží fakticky popsat vězeňské systémy, ale vysvětlit myšlenkové pochody, které vedly k současnému způsobu trestání. Cílem tohoto dekonstruktivismu je uvědomění si, že dogmatické formy vědění a morálky jsou produktem spontánních myšlenkových pochodů a neměly by být považovány za absolutní.
Kritizoval racionalismus a strukturalismus, zejména strukturalistickou hypotézu univerzality a nadčasovosti dějin, a zdůrazňoval jejich diskontinuitu. Jeho dílo bylo ovlivněno S. Toulminem a P. Feyerabendem. Foucault je jedním z hybatelů postmoderního obratu ve filozofii. Jeho historicky orientované práce se zaměřují na rekonstrukci uspořádávacích forem vědění, přičemž otázka vědy je podle něj rovna otázce vědění. Ve svých raných textech zkoumal řád „epistémé“, definované jako souhrn diskurzivní praxe určité doby. Diskurz chápal jako prostředek k prosazení moci (bio-moc), která utváří vědění, společenský řád i individuální pochopení. Moc je podle něj nadlidským faktorem a rozum se transformuje sám od sebe na základě náhodných mutací.
Foucault v rozhovoru řekl: „Selekce, které bychom mohli provést, jsou nepřípustné a neměly by existovat. Měli bychom číst a studovat vše. Jinými slovy: musíme mít v daný moment k dispozici celkový archiv jistého období. A archeologie je, v striktním významu, vědou o tomto archivu."
Paul-Michel Foucault se narodil v roce 1926 v Poitiers v rodině chirurga. Přestože si otec přál, aby se stal lékařem, Paula-Michela více zajímaly dějiny a literatura. Již během studií na jezuitském Collège Saint-Stanislas projevoval zvláštnost, která se plně rozvinula na pařížské École normale supérieure, kam nastoupil roku 1945 a kde navštěvoval školního psychologa. V průběhu studií se několikrát pokusil o sebevraždu, což souviselo s jeho homosexuální orientací a s ní spojenými problémy. Během studií byl politicky neangažovaný, ale v letech 1950 až 1953 byl členem Komunistické strany Francie, kam ho přivedl Louis Althusser. Později se však stal ostře antistalinisticky smýšlejícím.
Po dokončení filozofických (1948) a psychologických (1949) studií vyučoval jako asistent psychologie na univerzitě v Lille. V roce 1955 opustil Francii a pobýval v Uppsale, Varšavě a Hamburku. Do Francie se vrátil až v roce 1960, aby dokončil doktorát. Působil na univerzitě v Clermont-Ferrand, kde byl jeho oficiálním oborem psychologie. Od poloviny 60. let se Foucault aktivně zapojoval do politiky, podporoval opozici v Brazílii, sovětské disidenty a polskou Solidaritu. Dále působil v Tunisku a později ve Centre universitaire expériemental ve Vincennes, kde se stal ředitelem. Jeho působení zde bylo přerušeno zvolením do Collège de France, kde v roce 1970 přednesl inaugurační přednášku L'ordre du discours (Řád diskursu). Následně přednášel také v USA, Japonsku, Brazílii a Kanadě. Byl dopisovatelem italského listu Corriere della Sera, kde v roce 1978 informoval o šáhově režimu v Íránu. Zemřel v roce 1984 během příprav na cestu do Polska a Vietnamu na nemoc způsobenou virem HIV, který byl v té době ještě málo známý.
Foucault sám se nechtěl označovat za filozofa, ale jeho vliv na filozofii druhé poloviny 20. století je nezpochybnitelný. V rané fázi jeho myšlení měl významný vliv marxismus, stejně jako na většinu poválečné francouzské generace. Krátce byl členem Komunistické strany, ale brzy ji opustil, protože ztratil víru v její ideologii. Dále ho ovlivňoval existencialismus a fenomenologie, zejména díla Jean-Paula Sartra a Martina Heideggera. Jeho vlastní teorie se však od těchto vlivů zásadně lišila. Později uvedl, že jeho generace si uvědomovala limity marxismu, fenomenologie a existencialismu. Francouzský strukturalismus (Jacques Lacan, Louis Althusser, Claude Lévi-Strauss, Roland Barthes, Georges Dumézil a další) také stimuloval jeho intelektuální přesvědčení. Foucault je však často považován za představitele poststrukturalismu, s čímž sám ke konci života nesouhlasil a za svůj největší vliv označil Friedricha Nietzscheho. Vděčil také svému učiteli Jeanu Hyppolitovi, který svým překladem Hegelovy Fenomenologie ducha umožnil současné filozofii přehodnotit Hegelův odkaz.
Foucaultova raná tvorba se zaměřovala na porozumění společnosti prostřednictvím archeologie vědění. Jeho archeologický přístup se lišil od klasického dějepisectví tím, že zkoumal „diskursy“ a „epistémé“ různých historických období, tedy jejich myšlenkové struktury, spíše než historická data a chronologické souvislosti. Například jeho studie Dohlížet a trestat: Kniha o zrodu vězení se nesnaží fakticky popsat vězeňské systémy, ale vysvětlit myšlenkové pochody, které vedly k současnému způsobu trestání. Cílem tohoto dekonstruktivismu je uvědomění si, že dogmatické formy vědění a morálky jsou produktem spontánních myšlenkových pochodů a neměly by být považovány za absolutní.
Kritizoval racionalismus a strukturalismus, zejména strukturalistickou hypotézu univerzality a nadčasovosti dějin, a zdůrazňoval jejich diskontinuitu. Jeho dílo bylo ovlivněno S. Toulminem a P. Feyerabendem. Foucault je jedním z hybatelů postmoderního obratu ve filozofii. Jeho historicky orientované práce se zaměřují na rekonstrukci uspořádávacích forem vědění, přičemž otázka vědy je podle něj rovna otázce vědění. Ve svých raných textech zkoumal řád „epistémé“, definované jako souhrn diskurzivní praxe určité doby. Diskurz chápal jako prostředek k prosazení moci (bio-moc), která utváří vědění, společenský řád i individuální pochopení. Moc je podle něj nadlidským faktorem a rozum se transformuje sám od sebe na základě náhodných mutací.
Foucault v rozhovoru řekl: „Selekce, které bychom mohli provést, jsou nepřípustné a neměly by existovat. Měli bychom číst a studovat vše. Jinými slovy: musíme mít v daný moment k dispozici celkový archiv jistého období. A archeologie je, v striktním významu, vědou o tomto archivu."
Source: Wikipedie