Umberto Eco
1932 - 2016
italská
100%
1 rating
My rating
Umberto Eco, významný italský sémiolog, estetik, filozof a spisovatel, patřil k předním představitelům postmoderny a avantgardního hnutí 60. let 20. století. Narodil se 5. ledna 1932 v Alessandrii a zemřel 19. února 2016 v Miláně. Jeho otec, úředník, byl během války povolán do služby, a proto Eco vyrůstal se svou matkou, s níž se během druhé světové války přestěhovali na venkov. Po maturitě začal studovat práva v Turíně, jak si přál jeho otec, ale brzy se zaměřil na středověkou filozofii a literaturu. Roku 1954 získal bakalářský titul za práci o estetice Tomáše Akvinského, během studia však prošel krizí víry a opustil římskokatolickou církev.
Po studiích pracoval jako redaktor v Radiotelevisione Italiana (RAI) a jako lektor na Turínské universitě. Od roku 1956 se zapojil do organizace avantgardy a spolupodílel se na vzniku volného uskupení avantgardních umělců, které se později stalo základem skupiny 63. V roce 1959 začal psát pro časopis Verri, kde vedl sekci věnovanou avantgardě a lingvistickým experimentům.
V roce 1962 se oženil s německou profesorkou umění Renatou Ramge, s níž má syna a dceru. Roku 1964 začal působit jako lektor na universitě v Miláně, ale již o rok později se stal profesorem vizuální komunikace ve Florencii. Dále působil jako lektor naučných knih v nakladatelství Bompiani v Miláně, lektor estetiky, na fakultě architektury a jako profesor sémiotiky na milánské Polytechnice. Roku 1971 získal profesuru sémiotiky v Bologni. Od té doby působil jako profesor na katedře sémiotiky v Boloni, byl prezidentem Univerzity San Marino a přednášel na řadě dalších universit po celém světě. Byl nositelem mnoha prestižních ocenění a čestných doktorátů.
Eco se ve své práci zabýval studiem středověké estetiky a kultury, zejména tzv. recepční estetikou, která se zaměřuje na vnímání uměleckého díla, nikoli na samotné dílo. V modelu literární komunikace „autor – text – čtenář“ kladl důraz na roli textu, čímž navazoval na strukturalistickou literární vědu. Kromě odborných textů napsal několik románů, které si získaly velkou popularitu, například Jméno růže a Foucaultovo kyvadlo. Jeho původně levicové politické názory se časem posunuly ke středu.
Po studiích pracoval jako redaktor v Radiotelevisione Italiana (RAI) a jako lektor na Turínské universitě. Od roku 1956 se zapojil do organizace avantgardy a spolupodílel se na vzniku volného uskupení avantgardních umělců, které se později stalo základem skupiny 63. V roce 1959 začal psát pro časopis Verri, kde vedl sekci věnovanou avantgardě a lingvistickým experimentům.
V roce 1962 se oženil s německou profesorkou umění Renatou Ramge, s níž má syna a dceru. Roku 1964 začal působit jako lektor na universitě v Miláně, ale již o rok později se stal profesorem vizuální komunikace ve Florencii. Dále působil jako lektor naučných knih v nakladatelství Bompiani v Miláně, lektor estetiky, na fakultě architektury a jako profesor sémiotiky na milánské Polytechnice. Roku 1971 získal profesuru sémiotiky v Bologni. Od té doby působil jako profesor na katedře sémiotiky v Boloni, byl prezidentem Univerzity San Marino a přednášel na řadě dalších universit po celém světě. Byl nositelem mnoha prestižních ocenění a čestných doktorátů.
Eco se ve své práci zabýval studiem středověké estetiky a kultury, zejména tzv. recepční estetikou, která se zaměřuje na vnímání uměleckého díla, nikoli na samotné dílo. V modelu literární komunikace „autor – text – čtenář“ kladl důraz na roli textu, čímž navazoval na strukturalistickou literární vědu. Kromě odborných textů napsal několik románů, které si získaly velkou popularitu, například Jméno růže a Foucaultovo kyvadlo. Jeho původně levicové politické názory se časem posunuly ke středu.
Source: ld.johanesville.net, wikipedie