Albert Camus
1913 - 1960
francouzská
not rated
My rating
Albert Camus (7.11.1913 – 4.1.1960) byl francouzský spisovatel, esejista, publicista, dramatik a filosof, který se narodil v alžírském Mondovi. Byl zakladatelem a hlavním představitelem moderního pasivního existencialismu. S výborným prospěchem vystudoval filosofii na alžírské univerzitě. V roce 1934 vstoupil do komunistické strany, ale brzy ji opustil kvůli nesouhlasu s její politikou vůči arabskému světu. Předtím, než se v roce 1938 stal novinářem, se věnoval různým zaměstnáním. Často cestoval, navštívil mimo jiné Španělsko, Itálii a Československo. V roce 1940 byl vyhoštěn z Alžírska a usadil se v Paříži, kde se věnoval divadlu. Během druhé světové války se aktivně účastnil protifašistického odboje a v letech 1945-47 ilegálně publikoval v časopise Combat. Později se angažoval proti francouzské koloniální politice v Alžírsku. Tři roky po získání Nobelovy ceny za literaturu (1957) tragicky zahynul při automobilové nehodě nedaleko města Sens. Ve svých esejích odmítl kolektivní revoluci, což vedlo k roztržce s J.-P. Sartrem (1951). Naopak uznával revoltujícího člověka, který se nevzdává absurdnosti existence – absurdno je podle něj hřích bez boha. Vzpoura má být bojem proti utrpení a zlu, v níž člověk překonává sám sebe a potvrzuje svou existenci. Reagoval na ztrátu víry v tradiční hodnoty a na nesmyslnost života.
**DĚTSTVÍ**
Albert Camus se narodil 7. listopadu 1913 v Mondovi v Alžírsku, tehdejší francouzské kolonii. Jeho otcovští předkové pocházeli z Francie. Otec Lucien Auguste Camus (28. ledna 1885) pracoval v Alžírsku jako vinař a v roce 1909 se oženil s Catherine Hélène Sintès, Španělkou z Mallorky. Měli dva syny: Luciena Jeana Étienna a Alberta. Albert si pamatoval otcovo znechucení z veřejné popravy stětím, které otec zažil. V roce 1914 byl otec mobilizován a v bitvě na Marně vážně zraněn. Zraněním brzy podlehl. Albertova matka byla téměř hluchá a neuměla číst ani psát. Ještě před otcovou mobilizací se s dětmi přestěhovala ke své matce a dvěma bratrům, kde žili v chudobě.
Matka pracovala jako služka a výchovu dětí svěřila babičce. Alberta významně ovlivnil strýc Gustave Acault, u kterého trávil hodně času. Strýc byl anarchista, voltairián a člen zednářské lóže. Pomáhal Albertovi s potřebami a poskytl mu přístup ke své knihovně.
**DOSPÍVÁNÍ**
Albert Camus studoval v Alžírsku. Již na základní škole si ho všimnul učitel Louis Germain, který se i proti vůli babičky zasadil o získání stipendia pro Alberta. Stejně jako otec i Germain bojoval v první světové válce a předával žákům svědectví o hrůzách války. Později ho Albert zmínil ve svém projevu při přijímání Nobelovy ceny.
Během studia na alžírském lyceu s částečným stipendiem si uvědomil třídní rozdíly a styděl se za chudobu své rodiny. Ve škole se prosadil díky fotbalu, kde byl dobrý brankář. Zároveň se začal zajímat o filosofii a objevil Nietzscheho. V roce 1930 mu diagnostikovali tuberkulózu a krátce pobýval v nemocnici. Kvůli nemoci musel s fotbalem skončit a studium pokračovalo s obtížemi. Během studia si přivydělával jako meteorolog a bydlel u strýce Acaulta, který vlastnil pekárnu. Zůstal spojen s prostředím dělníků a chudoby, kterou sám zažil, a jejich životní těžkosti se odrazily v jeho literární tvorbě. Úspěšně dokončil studia filosofie a literatury s diplomovou prací o svatém Augustinu a Plotinovi.
**KARIÉRA**
V roce 1934 se Camus oženil s bývalou přítelkyní svého přítele Simone Hié, což sám označil za akt beznaděje. V roce 1935 začal psát „Rub a líc“, který o dva roky později vydalo nakladatelství Edmonda Charlota, specializované na díla mladých alžírských autorů. Ve stejném roce vstoupil do komunistické strany.
Od mládí se zajímal o divadlo. V Alžíru založil divadlo Théatre du Travail a v roce 1937 pokračoval v divadle Théatre de l’Équipe, které jako první uvedlo dramatizaci románu Andrého Malrauxe. Na zkouškách se seznámil s Emmanuelem Roblèsem a pro Équipe napsal divadelní hru inspirovanou povstáním dělníků v Olviedu „Révolte dans les Asturies“, kterou cenzura brzy zakázala.
Po dvou letech ukončil členství v komunistické straně a stal se šéfredaktorem novin Republikánské Alžírsko, orgánu alžírské Lidové fronty. Jeho novinářská činnost se nelíbila alžírské generální vládě, která noviny zakázala.
Camus se znovu oženil s Francine Faure a společně se přestěhovali do Paříže, kde našel práci jako tajemník redakce deníku Paris-Soir. Po založení časopisu Rivage se seznámil s Malrauxem a začal psát román Cizinec, který v roce 1942 díky Malrauxově podpoře vydalo nakladatelství Gallimard, a esej Mýtus o Sisyfovi, ve které prezentoval své filozofické názory. Tato dvě díla spolu s dramaty Nedorozumění a Caligula, vydanými v roce 1944, tvoří „cyklus absurdna“.
V roce 1943 nastoupil jako lektor do nakladatelství Gallimard a zároveň převzal vedení odbojářského časopisu Combat. Seznámil se s André Gidem a spřátelil se s Jean-Paulem Sartrem. 8. srpna 1945 jako jediný západní intelektuál odsoudil v úvodníku časopisu Combat svržení atomové bomby na Hirošimu. I v dalších letech se vyjadřoval k aktuálním problémům. Po návratu z USA napsal sérii článků, ve kterých kritizoval expanzionistickou politiku Sovětského svazu (např. „státní převrat“ v Československu v roce 1948 a sovětský postoj k Titovi a Jugoslávii).
V roce 1947 slavil úspěch s románem „Mor“ a o dva roky později s dramatem „Spravedliví“.
V 50. letech jeho postoje k politice a filosofii vyvolávaly polemiky a odpor, což vedlo k roztržce se Sartrem. Pobuřovaly jeho názory na situaci v Alžírsku, kvůli nimž opustil UNESCO na protest proti přijetí frankistického Španělska. V roce 1956 získal pozornost svým pesimistickým románem „Pád“, který je přes autorův nesouhlas považován za existencialistický. Toto dílo přispělo k tomu, že Camus v roce 1957 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Jednoznačně se vyjádřil k atentátům organizovaným alžírskou Frontou národního osvobození, které postihovaly civilní obyvatelstvo. Camus se stavěl proti nezávislosti Alžírska a ve svých „Alžírských kronikách“ (1958) napsal, že „národní nezávislost Alžírska je čistě věcí vášní“. Zároveň odsuzoval bezpráví páchané na muslimech a byl pro rychlý konec kolonialismu, což působilo jako rozpor. Ostře odsoudil potlačení povstání ve Východním Berlíně (1953) a sovětský zásah v Maďarsku (1956).
4. ledna 1960 Albert Camus zahynul při automobilové nehodě na silnici z Lyonu do Paříže, když řídil jeho přítel Michel Gallimard. Tato tragédie předčasně ukončila jeho život v době, kdy sám prohlašoval, že stojí na začátku své tvůrčí cesty.
**DĚTSTVÍ**
Albert Camus se narodil 7. listopadu 1913 v Mondovi v Alžírsku, tehdejší francouzské kolonii. Jeho otcovští předkové pocházeli z Francie. Otec Lucien Auguste Camus (28. ledna 1885) pracoval v Alžírsku jako vinař a v roce 1909 se oženil s Catherine Hélène Sintès, Španělkou z Mallorky. Měli dva syny: Luciena Jeana Étienna a Alberta. Albert si pamatoval otcovo znechucení z veřejné popravy stětím, které otec zažil. V roce 1914 byl otec mobilizován a v bitvě na Marně vážně zraněn. Zraněním brzy podlehl. Albertova matka byla téměř hluchá a neuměla číst ani psát. Ještě před otcovou mobilizací se s dětmi přestěhovala ke své matce a dvěma bratrům, kde žili v chudobě.
Matka pracovala jako služka a výchovu dětí svěřila babičce. Alberta významně ovlivnil strýc Gustave Acault, u kterého trávil hodně času. Strýc byl anarchista, voltairián a člen zednářské lóže. Pomáhal Albertovi s potřebami a poskytl mu přístup ke své knihovně.
**DOSPÍVÁNÍ**
Albert Camus studoval v Alžírsku. Již na základní škole si ho všimnul učitel Louis Germain, který se i proti vůli babičky zasadil o získání stipendia pro Alberta. Stejně jako otec i Germain bojoval v první světové válce a předával žákům svědectví o hrůzách války. Později ho Albert zmínil ve svém projevu při přijímání Nobelovy ceny.
Během studia na alžírském lyceu s částečným stipendiem si uvědomil třídní rozdíly a styděl se za chudobu své rodiny. Ve škole se prosadil díky fotbalu, kde byl dobrý brankář. Zároveň se začal zajímat o filosofii a objevil Nietzscheho. V roce 1930 mu diagnostikovali tuberkulózu a krátce pobýval v nemocnici. Kvůli nemoci musel s fotbalem skončit a studium pokračovalo s obtížemi. Během studia si přivydělával jako meteorolog a bydlel u strýce Acaulta, který vlastnil pekárnu. Zůstal spojen s prostředím dělníků a chudoby, kterou sám zažil, a jejich životní těžkosti se odrazily v jeho literární tvorbě. Úspěšně dokončil studia filosofie a literatury s diplomovou prací o svatém Augustinu a Plotinovi.
**KARIÉRA**
V roce 1934 se Camus oženil s bývalou přítelkyní svého přítele Simone Hié, což sám označil za akt beznaděje. V roce 1935 začal psát „Rub a líc“, který o dva roky později vydalo nakladatelství Edmonda Charlota, specializované na díla mladých alžírských autorů. Ve stejném roce vstoupil do komunistické strany.
Od mládí se zajímal o divadlo. V Alžíru založil divadlo Théatre du Travail a v roce 1937 pokračoval v divadle Théatre de l’Équipe, které jako první uvedlo dramatizaci románu Andrého Malrauxe. Na zkouškách se seznámil s Emmanuelem Roblèsem a pro Équipe napsal divadelní hru inspirovanou povstáním dělníků v Olviedu „Révolte dans les Asturies“, kterou cenzura brzy zakázala.
Po dvou letech ukončil členství v komunistické straně a stal se šéfredaktorem novin Republikánské Alžírsko, orgánu alžírské Lidové fronty. Jeho novinářská činnost se nelíbila alžírské generální vládě, která noviny zakázala.
Camus se znovu oženil s Francine Faure a společně se přestěhovali do Paříže, kde našel práci jako tajemník redakce deníku Paris-Soir. Po založení časopisu Rivage se seznámil s Malrauxem a začal psát román Cizinec, který v roce 1942 díky Malrauxově podpoře vydalo nakladatelství Gallimard, a esej Mýtus o Sisyfovi, ve které prezentoval své filozofické názory. Tato dvě díla spolu s dramaty Nedorozumění a Caligula, vydanými v roce 1944, tvoří „cyklus absurdna“.
V roce 1943 nastoupil jako lektor do nakladatelství Gallimard a zároveň převzal vedení odbojářského časopisu Combat. Seznámil se s André Gidem a spřátelil se s Jean-Paulem Sartrem. 8. srpna 1945 jako jediný západní intelektuál odsoudil v úvodníku časopisu Combat svržení atomové bomby na Hirošimu. I v dalších letech se vyjadřoval k aktuálním problémům. Po návratu z USA napsal sérii článků, ve kterých kritizoval expanzionistickou politiku Sovětského svazu (např. „státní převrat“ v Československu v roce 1948 a sovětský postoj k Titovi a Jugoslávii).
V roce 1947 slavil úspěch s románem „Mor“ a o dva roky později s dramatem „Spravedliví“.
V 50. letech jeho postoje k politice a filosofii vyvolávaly polemiky a odpor, což vedlo k roztržce se Sartrem. Pobuřovaly jeho názory na situaci v Alžírsku, kvůli nimž opustil UNESCO na protest proti přijetí frankistického Španělska. V roce 1956 získal pozornost svým pesimistickým románem „Pád“, který je přes autorův nesouhlas považován za existencialistický. Toto dílo přispělo k tomu, že Camus v roce 1957 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Jednoznačně se vyjádřil k atentátům organizovaným alžírskou Frontou národního osvobození, které postihovaly civilní obyvatelstvo. Camus se stavěl proti nezávislosti Alžírska a ve svých „Alžírských kronikách“ (1958) napsal, že „národní nezávislost Alžírska je čistě věcí vášní“. Zároveň odsuzoval bezpráví páchané na muslimech a byl pro rychlý konec kolonialismu, což působilo jako rozpor. Ostře odsoudil potlačení povstání ve Východním Berlíně (1953) a sovětský zásah v Maďarsku (1956).
4. ledna 1960 Albert Camus zahynul při automobilové nehodě na silnici z Lyonu do Paříže, když řídil jeho přítel Michel Gallimard. Tato tragédie předčasně ukončila jeho život v době, kdy sám prohlašoval, že stojí na začátku své tvůrčí cesty.
Source: http://ld.johanesville.net/klima