Setba samot

V reakci na krizi moderního života ve městech se básník Bohuslav Reynek (1892–1971) nevydává cestou radikálního zkreslování světa, jak to činili například Vladimír Holan nebo surrealisté. Místo toho se soustředí na prosté a důvěrně známé prostředí venkova, které je v úzkém spojení s přirozeným rytmem přírody. Ve sbírce Setba samot (1936), která zahrnuje jeho tvorbu z let 1929–1934, se vrací k celistvému prožívání světa a nově interpretuje tradiční přírodní lyriku. Přesto jeho přístup ke skutečnosti a jejímu zobrazení zůstává moderní. Reynkův imaginární venkovský svět nemá za cíl pouze realisticky zobrazovat věci, ale především zachytit intenzivní, smyslový prožitek jejich podstaty – „čistou chuť věcí“. Tento prožitek představuje základ pro nové spojení člověka s okolním světem v rámci křesťanského myšlení, které překračuje Nietzscheho filozofii.