Starý pastevec Tanabaj nad svým oblíbeným umírajícím koněm Gülsarym rekapituluje svůj dosavadní život. Těžištěm jsou přitom nejen jeho osudy samotné, ale zejména jeho účast na kolektivizaci. Vzpomíná na lidi, s nimiž budoval kolchoz, na své i jejich počáteční nadšení, ale také na pozdější neúspěchy, omyly a křivdy, které toto bouřlivé období provázely.