Oceán na konci uličky

Živě si pamatuji své dětství… Věděl jsem o věcech, které by rodiče nesměli nikdy poznat. Bál jsem se, že by je to zničilo. Příběh začíná před čtyřiceti lety, když mi bylo sedm. Tehdy podnájemník odcizil rodičovské auto a v něm spáchal sebevraždu. Tím se probudily prastaré síly, které měly zůstat spící. Fatální chyba otevřela cestu temným bytostem z jiných dimenzí a zlo se začalo vkrádat do mé rodiny. Abych přežil, musel jsem bojovat. Jedinou naději jsem nacházel u tří žen, které žily na farmě na konci naší ulice. Nejmladší, Lettie, tvrdila, že jejich rybníček je ve skutečnosti oceán, po kterém připluly ze staré země. Její matka jí oponovala, že si to plete, protože to bylo příliš dávno a stará země už dávno zmizela pod vodou. A Lettiina babička tvrdila, že obě mají pravdu i ne, protože starou zemi si nemohou pamatovat. Podle ní se stará země nepotopila, ale vybuchla.