První básnická sbírka S. K. Neumanna, v níž se autor představuje jako nadějný literát, spjatý myšlenkově s dobovým sociálním hnutím konce 19. století. Úvodní básně se obracejí k drsnému a ponurému prostředí věznice, další verše pak ve stejně ponurém duchu zachycují nálady smutku, frustrace, marných vzpomínek a nenaplněných lásek. Kromě obrazu smutného vězně, v podobě doslovné i přenesené, se však ve verších začíná objevovat také opěvování silné vůle a hrdého pohanství.