Monology k živým i mrtvým

Monology jsou pojmenovány otázníkem a pronáší je muž, který si zachoval moudrost, ale i dětskou naivitu. Jeho postavy často mluví s výčitkami, hněvem či ironií, ale vždy s touhou po odpovědi, po rozhovoru. Dialog se může zrodit i z pouhého naslouchání, a tak i spisovatel oslovuje čtenáře, aby se zamyslel, pousmál se, a nakonec i zlehka zasmál. Kapitoly jsou totiž laskavé a vtipné. Autor se domnívá, že i krvavému dvacátému století, plnému změn a zklamání, se musíme smát, abychom ho přežili. Miloň Čepelka se směje s úctou, bez posměchu, a s pokorou se dívá na tajemství života. Sám říká, že možná právě to bylo jeho poslání, a pokud ano, je spokojen. Tato kniha, jejíž kouzlo a hloubku nelze plně obsáhnout několika větami, vychází k autorovu významnému životnímu jubileu.