Deník haiku 2

Spojení „spoluobjevitele Největšího Čecha“ a „staré japonské básnické formy“ se může zdát neobvyklé. Pro umělce Čepelku však není žádné téma nedosažitelné. K haiku se dostal až v pozdějším věku a svými krátkými básněmi nás obdarovává nyní, v zralosti. Čím později se s touto formou seznámil, tím hlubší je jeho vztah ke světu sedmnácti slabik, což si můžete ověřit v jeho druhém Deníku haiku (první díl z roku 2009 je dnes téměř vyprodaný). V básních se odvážně věnuje zásadním tématům – lásce, životu i smrti – ale nezapomíná ani na drobnosti všedního dne, které by jinak zůstaly nepovšimnuty. Jako zkušený umělec v jedné ruce drží krásu a v druhé ošklivost… a když se mu zachce, přidá i rým. Pravé haiku se sice nerýmuje, ale autor k němu přistupuje s takovou úctou, že by mu tento prohřešek odpustili i japonští mistři. Člověku, který se nezpyšní svým uměním, je dovoleno – a odpuštěno – vše. V Čepelkových haiku najdeme radostný optimismus i temnou skepsi, výpravy do vesmíru i pohled za zeď, kde se ozývá sténání v jasně definované situaci. Stejně jako v prvním díle, ilustrace vytvořil Jiří Hovorka.