Dřív jsem o pohraničí řívala, že je němý kraj. Vyrůstala jsem v něm a chyběly mi tady písně, příběhy, staré názvy kopců. Když jsem se přestěhovala na Ašsko, cítila jsem, že tahle krajina tiše trpí, je plná bolesti a skrytých stínů. Z běžných věcí se tu rodily příběhy, někdy veselé, jindy kruté. Jsou to hrůzné, syrové příběhy, které vycházejí z mých pocitů, i když se žádný z nich nestal ve skutečnosti. Žádná z mých postav tu nežila a nežije, jenom se podobají lidem, které znám. Kdo by se chtěl urazit a myslel si, že o něm píšu něco zlého, se mýlí. Jen občas kolem našeho domu propluje shrbený stín staré ženy a zmizí v mlze směrem k tmavým stromům nad hřbitovem.