V poslední práci z roku 1649 se Descartes zabývá vztahem mysli a těla, a to jak při rozdělování lidských citů, tak v souvislosti s tradičním cílem morálky – ovládat tělesné sklony pomocí rozumu. Descartes se odlišuje od dřívějších přístupů tím, že každému citu dává jasnou definici a popisuje jeho specifický význam. Především však ukazuje, že i obtížně zvládnutelné a negativní city mohou být užitečné, pokud k nim zaujmeme správný odstup a vnímáme je podobně jako divadelní představení, ze kterých můžeme čerpat uspokojení.