Umění českého západu

Kulturní a umělecký život Československa v meziválečném období nebyl soustředěn pouze v Praze, ale rozvíjel se i v regionech, tehdy označovaných jako „venkov“. Tato publikace, bohatě ilustrovaná, se zaměřuje na Plzeň, centrum západních Čech, a ukazuje, jak se principy demokratického kulturního rozvoje projevily v místním uměleckém životě. Detailně popisuje historii Sdružení západočeských výtvarných umělců v Plzni, jednoho z nejvýznamnějších uměleckých spolků té doby. Kniha mapuje tvůrčí aktivitu Sdružení v oblastech architektury, malířství, sochařství, uměleckého řemesla a ediční činnosti, a to v kontextu celorepublikového uměleckého dění až do období okupace a prvních poválečných let. Představuje první komplexní rekonstrukci situace českého umění ve druhé čtvrtině 20. století. Díky důkladnému zpracování dosud neprozkoumaných archivních materiálů a dobového tisku přináší nové poznatky, včetně exkluzivních témat, jako je spolupráce Karla Lhoty s Adolfem Loosem a případ Müllerovy vily. Osvětluje působení známých osobností v Plzni (Karel Lhota, Svatopluk Máchal, Josef Skupa, Jiří Trnka) a připomíná umělce, kteří byli neprávem zapomenuti (Leo Meisl, Josef Hodek, František Pořický, Josef Tetínek a další). Kniha se věnuje i ediční činnosti Sdružení a rozšiřuje tak výtvarnou problematiku o oblast regionálního literárního života, zejména v souvislosti s básnickou edicí Stín, kterou recenzovali přední kritici jako A. M. Píša, Zdeněk Kalista a F. X. Šalda. Mezi autory sbírek se objevuje i významný výtvarný teoretik František Kovárna.