Ty uvězněný strome

Španělská poezie 20. století si zaslouženě získala mezinárodní uznání. Vyvinula se ve třech hlavních obdobích, podobně jako moderní poezie ve Francii, Rusku nebo České republice. První vlnou byla slavná generace „98“, jejíž klíčoví představitelé Jiménez a Machado zásadně ovlivnili další vývoj. Na dílo Jiméneze, pozdějšího nositele Nobelovy ceny, navázala poválečná generace „sedmadvacátníků“, z níž jsou v českém prostředí známí především Federico García Lorca a Rafael Alberti. Machado, dříve osamocený, pak působil na poezii posledních dvou desetiletí, v období protifrankovského odporu, které začalo kolem roku 1950, a v němž se nejvýrazněji projevila generace narozená kolem roku 1930. Toto rozdělení je však pouze orientační a neodráží složitý a neustálý pohyb uvnitř i mezi jednotlivými generacemi. Španělská poezie, stejně jako každá jiná, je dílem jednotlivých osobností a Španělsko mělo štěstí na velké básníky, možná dokonce více než na velké malíře. Jejich společným úsilím vznikla v průběhu desetiletí rozmanitá poezie, která odráží jak hlubokou osamělost, tak solidaritu s lidem v boji, kouzlo Andalusie i drsnou krásu Asturie, a promlouvá jazykem kytary i zbraní.