Světlem malované

Stejně jako hříběti vryjí do kůže znak jeho domova, aby neslo jeho slávu po světě, i my lidé máme svůj původ zapsán nejen v úřadech, ale i v duši. Náš život je putování z místa na místo – z Podivína na Podluží do Singapuru, Říma, Tbilisi, Aucklandu, Paříže, Barcelony, Vídně, Stockholmu, Moskvy, Berlína, Neapole, Bělehradu, Alma-Aty, Helsinek, Sydney… a nakonec zpět na Podluží do Podivína. Vždy jsem při návratu z dálky spatřil věž podivínského kostela a lednický minaret. Byl jsem doma. Jednou mi ukázal mladý muž fotografie. Realista by řekl, že zachycují krajinu po nájezdu, rozloženou jako na pitvě. Mně se zdály jako obrazy malované černou tuší na hedvábí, japonská kaligrafie v jižomoravském stylu. Jižní Morava je totiž taková, jak ji možná ani neznáme – skrytá za barvotiskovou oponou, kam se běžným výletním autem nedostaneme. Takové je Podluží, kraj, kde jsme sice žili, ale kam nás štěstí nikdy nezavedlo. Není to kraj révového listu, druhého pramene duhy, vinic, sklepů, slunečnic, ornamentů, krojů, cimbálové muziky, verbuňku, moravských děvčat, vůně sena, obilí, meruňek, broskví, vinobraní, hodů, slunce v sudech… ale tajemná nevěsta v závoji přítmí. Svět jižní Moravy zahalený hedvábným pološerem, japonská kaligrafie po podlužácku, obrazy malované světlem na vodě či sněhu. Jižní Morava poněkud jiná, než jsme zvyklí. Podluží na jižní Moravě, jak ji viděl fotograf Pavel Soudek z Ivaně. „Do černobílé fotografie lépe dovedu zakonzervovat své pocity, ať už fotografuji v krajině nebo v atelieru. Mám celý proces pod kontrolou. Kdybych to uměl, vyráběl bych si sám i emulze a filmy… V tomto projektu jsem se nesnažil fotografovat krajinu, ale pocity z ní.“ (Pavel Soudek)