Svátost smíření: inspirace nejen pro zpovědníky

Zpovídání pro mě zůstává vždycky těžkým a náročným posláním. Stále mi činí potíže rozhodnout, kdy mám hříchy kajícníků nechat bez odezvy a kdy jim s laskavostí, ale pevně, říci „Odejdi a už se neprovinuj.” Často se cítím zatížen jejich proviněními, a i když si připomínám, že jsem jen pokorný služebník, přesto mě cizí hřích zasahuje. Nejvíce mě bolí, když někdo, kdo vážně ublížil druhým a způsobil jim pohoršení, o svých chybách mluví s podivnou lehkostí. Když kajícník necítí váhu svých hříchů, cítím ji za něj. V prvních letech mé služby jsem se po jedné obzvlášť tíživé zpovědi vnitřně vzpouzela. Jako bych se ptala: „Proč mám naslouchat takovým lidským ohavnostem?” Odešla jsem ze zpovědnice a šla do města. Na ulici jsem se uklidnila a uvědomila si: Právě v tom spočívá moje úloha.