Sněženky a Machři po čtvrt století

Uplynulo čtvrt století, a přesto vypadala, jako by čas neexistoval. Byla to kombinace přírodního daru, usilovné práce ve fitness centrech a nemalých investic do kosmetiky. Měla štíhlou postavu tanečnice, husté kudrnaté vlasy, možná ještě bohatší než před pětadvaceti lety, a tvář připomínající řeckou bohyni – nyní jen lehce zrůžovělou zimou. A k tomu velké, tmavé oči, které se u řeckých bohyň nevyskytovaly. Marika. Zimní královna. Srdce z ledu. Stejně chladná a nedosažitelná, jako kdysi, pomyslel si Viky. Právě kvůli ní byl ten školní lyžařský zájezd v zimě 1982 tak nezapomenutelný. Najednou se probral. „Je to možné? Jsi to ty, Mariko? Předmět mých chlapeckých snů a představ? Moje první a jediná láska!“ zvolal. „Viky… počkej, co dál…?“ zeptala se. Předstíral hluboké dojetí. „Ne, už vím! Viky Cabadaj!“