Již od mládí ho fascinovalo létání. Walter Schuck vstoupil do Luftwaffe v šestnácti letech a prošel základním i specializovaným výcvikem stíhacích pilotů. Následně sloužil s různými jednotkami v Německu, Francii, Polsku, Nizozemsku a Dánsku, až byl v prosinci převelen do Bodö v Norsku. Jeho kariéra stíhače se však skutečně rozjela až v lednu 1942, kdy jeho jednotka operovala z Petsama na severním Finsku. Zde zaznamenal svůj první sestřel a brzy se stal obávaným protivníkem sovětského letectva nad Severním ledovým oceánem. Postupně dosáhl hodnosti nadporučíka. V březnu 1945 byl převelen do nové stíhací letky vybavené proudovými letouny Me 262. Při svém prvním bojovém letu s tímto typem sestřelil dva spojenecké letouny. Jeho největšího úspěchu dosáhl 10. dubna 1945, kdy během jediného vzletu zničil čtyři bombardéry B-17. Krátce poté byl jeho letoun zasažen a on musel nouzově přistát s padákem, přičemž utrpěl zranění. Tímto skončila jeho válečná služba po více než 500 bojových letech a 206 potvrzených sestřelech. V této autobiografii se autor nesnaží o idealizaci létání ani o zlehčování zločinů Třetí říše. Místo toho se soustředí na věrné zobrazení každodenního života v Luftwaffe – fungování jednotek, průběh vzdušných soubojů v náročných podmínkách války nad Severním ledovým oceánem a v zoufalých bitvách o Říši. Popisuje tehdejší mentalitu, kdy on a jeho kamarádi bezvýhradně věřili v boj za „národ a vlast“, aby později zjistili, že byli zneužiti a stali se zrazenou generací.