Pantagruel

Pantagruel, označovaný F. X. Šaldou jako „první arcidílo moderní komičnosti“, vypráví o neobyčejné cestě hlavní postavy za poznáním. Tato stavba románu umožnila autorovi satiricky kritizovat různé aspekty tehdejšího života a středověkého myšlení – od scholastické teologie a logiky, přes mnišství a katolickou askezi, až po protestantské puritánství a upadající rytířství. Dále se jedná o parodii na soudobou literaturu a její žánry. Dosud jediný dostupný překlad tohoto stěžejního díla světové literatury pochází od tzv. Jihočeské Thelémy z roku 1931 a od té doby byl vydán čtyřikrát (naposledy v roce 1989 nakladatelstvím Odeon), avšak nikdy nebyl důkladněji revidován. Přestože byl překlad Jihočeské Thelémy ve své době cenný, dnes, po devadesáti letech, již plně nevyhovuje. Je zatížen romantickou představou Rabelaise, která převládala v 19. století a dnes je již překonaná – konkrétně systematickým zdůrazňováním „lidovosti“ na úkor intelektu a literární inovace. K tomu je třeba připočíst i některé nepřesnosti v překladu francouzštiny a jistou míru autocenzury, zejména v oblasti vulgarismů erotického charakteru. Zastaralý je rovněž kritický aparát, který vychází z francouzského vydání z roku 1922. Nový překlad Patrika Ouředníka se těmto problémům úspěšně vyhýbá a je doplněn novým poznámkovým aparátem.