Pětapadesátiletá Antonie Kavalírová, oddaná, zbožná a nesmírně pracovitá vdova po zakladateli sázavské sklářské hutě, dnes známé jako sklářny Kavalier, začala v roce 1859 psát své vzpomínky na žádost svých deseti dětí. Vzácný rukopis, který vznikl jako rodinný „památník“, zdědil Josef Jan Frič, syn J. V. Friče a Anny Sázavské (roz. Kavalírové). Ten se rozhodl tento jedinečný záznam o životě rodiny zveřejnit. Kniha vyšla poprvé v roce 1929 a okamžitě se stala literární vzácností. Dílo je cenné nejen svým obsahem, ale i autentickým, lidovým stylem psaní a jazykovou podobou, která se dochovala beze změn.