Paměť a identita

Autobiografie známých osobností jsou oblíbené, a to z lidské zvědavosti – chceme vidět slavné lidi jako obyčejné lidi. Ale existuje i hlubší důvod. Vzpomínky, jako například Churchillovy o druhé světové válce, pomáhají lépe pochopit historické události a motivace důležitých rozhodnutí. Zjišťujeme nejen, co se stalo, ale i proč a jakou roli v tom sehráli jednotliví aktéři. Někdy se ukáže, že dějiny se ubírají vlastním směrem a lidé jsou v nich spíše nástroji vyšších sil. Tolstoj ve Vojně a míru chtěl ukázat, že i Napoleon byl ve skutečnosti bezvýznamný a že běh dějin by se ubíral stejně i bez něj. Podstatnější je role obyčejných lidí, kteří vytvářejí mír uprostřed války. Dají se tyto úvahy aplikovat i na dějiny církve a papežů? Neměli bychom na ně nahlížet pouze z lidského pohledu, protože jsou to dějiny posvátné, vedené Boží prozřetelností k cíli. V době, kdy papež zveřejnil své vzpomínky, kardinál Daoud vydal životopis sv. Petra, který ukazuje, že lidská slabost nepřekáží Božímu plánu spasení. Není to ale stejný postoj jako u Tolstého. Dějiny církve vede prozřetelnost, která není osudový zákon, ale aktivní působení Krista, jenž si vybírá lidi, aby se stali spolupracovníky Boží milosti. I papežovy vzpomínky je třeba číst v tomto duchu. Píše je lidsky, ale sám se diví, jak ho Boží prozřetelnost vedla k tomu, aby lidé v církvi překonávali sami sebe. Lidské vztahy se zde stávají odrazem vztahů božsko-lidských. Teologové již píší doktorské práce o učení Jana Pavla II. a historici ocení jeho roli v církevní struktuře. Papež píše o svých osobních vztazích v kontextu II. vatikánského koncilu a jeho povzbuzení ke kolegialitě, která neznamená právní reorganizaci, ale oživení osobních vztahů. O to se papež vždy snažil svými cestami a setkáními s lidmi. Proto si s takovým zájmem přečteme jeho vzpomínky. Tomáš kard. Špidlík S. J.