Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války III-IV

Vydání XI. III. díl Slavný výprask (1922) 91. pěší pluk je znovu naložen do vlaku, který je veze do Haliče na ruskou frontu, kde jsou vojáci vnímáni jako „nová skupina lidí hnaných na jatky“. Hašek popisuje tuto cestu přes celé Uhry jako silnou obžalobu války a bezcharakterních důstojníků, kteří se starají jen o vlastní prospěch na úkor vojáků. Jejich neschopnost Hašek ilustruje slovy: „Byl to pán velkých vojenských schopností, které se mu vrazily do nohou ve formě podágry“. Názory prostých vojáků na válku Hašek zachycuje slovy: „Po celou dobu železniční přepravy bataliónu, který měl sklízet válečnou slávu, až projde pěšky od Laborce východní Haličí na front, vedly se ve vagónu, kde byl jednoroční dobrovolník a Švejk, opět podivné řeči, víceméně velezrádného obsahu“. Na konci dílu je Švejk vyslán jako kvartýrmachr, aby zajistil ubytování pro svou kumpanii ve Felštýně. U malého rybníku se setká s uprchlým ruským zajatcem, který se po spatření Švejka nahý dá na útěk. Švejk si oblékne jeho uniformu, zvědavý, jak mu bude slušet. V této uniformě ho zastaví maďarská patrola polního četnictva, která po uprchlíkovi pátrá. Maďaři Švejkovi nerozumí a přes jeho protesty ho zařadí do transportu ruských zajatců určených k opravě železniční trati. Tímto způsobem se Švejk omylem dostane do rakouského zajetí. IV. díl Pokračování slavného výprasku (1923) Poté, co je zjištěno, že Švejk je Čech, je označen za dezertéra a polní soud ho odsoudí k smrti. Polní kurát Martinec, původně zbožný muž, se snaží mu poskytnout duchovní útěchu, ale stykem s opilými důstojníky mravně upadá a vnitřně se s tím vyrovnává. Švejk ho však považuje za dalšího vězně a svými slovy ho vyděsí natolik, že Martinec prchne na důstojnický večírek, kde se zpije do bezvědomí „s přesvědčením, že se hraje o jeho duši a on sám že je mučedníkem“. Nakonec se vše vysvětlí a Švejk se vrátí ke své marškumpanii. Text končí proslovem poručíka Duba: „S okresním hejtmanem jsme vždy říkávali: Patriotismus, věrnost k povinnosti, sebepřekonání, to jsou ty pravé zbraně ve válce! Připomínám si to zejména dnes, když naše vojska v dohledné době překročí hranice“. Vše, co následuje za touto větou, dopsal Karel Vaněk. Když měl roku 1923 vyjít čtvrtý díl románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války s názvem Pokračování slavného výprasku, nebyl Jaroslav Hašek schopen jej dokončit. Nakladatel Adolf Synek požádal Karla Vaňka, aby knihu dopsal. Vaněk dokončil čtvrtý díl (v duchu Haškova stylu) a pokračoval díly pátým Švejk v zajetí a šestým Švejk v revoluci. Všechny tyto díly byly ilustrovány Josefem Ladou a takto byly vydávány až do roku 1949. Po komunistickém převratu nebylo Vaňkovo pokračování v Československu vydáno až do roku 1991, údajně kvůli „sprostotě, hulvátství a nenávisti k lidem“ (vydavatelská poznámka k vydání Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války v nakladatelství Naše vojsko, Praha 1953). Skutečným důvodem však bylo pravděpodobně Vaňkovo bezpříkrasné zobrazení mentality obyčejného vojáka a nelichotivé vykreslení ruské společnosti za první světové války. I když Vaňkovu pokračování chybí Haškova genialita, není to špatné dílo, zvláště ve srovnání s jinými válečnými romány. Jde o drsné a realistické vyprávění odehrávající se v otupělém prostředí, kde vulgární mluva nikoho neuráží. Je třeba si uvědomit, že Haškova mluva je často stylizovaná, zatímco Vaňkova se blíží skutečnosti. Vaňkův Švejk se snaží v hrozných podmínkách ruského zajetí přežít, nezajímá se o politiku, opovrhuje politickými proslovy a nechce chápat ruskou společnost, touží jen po návratu domů. Sám Vaněk o osudu zajatců píše: Člověk-voják, který padl do zajetí, pohřbil se sám zaživa. Státu již na něm nezáleželo, protože nemohl být využit k zabíjení vojáků druhého státu, a státu, jehož armádě se vzdal, na jeho životě také nezáleželo. Zmizel z fronty a jeho další osud byl jeho soukromou věcí.