Václav Havel (1936–2011) a Josef Škvorecký (1924–2012) byli klíčovými postavami české literatury a kultury po druhé světové válce. Spojovala je především neústupnost vůči komunistickému režimu, projevující se i v tom, že se i v rámci Svazu československých spisovatelů v 60. letech cítili spíše jako pozorovatelé. Osobního přátelství se mezi nimi však nikdy nevyskytlo. Škvorecký se možná zdráhal sblížit i kvůli tomu, že v románu Mirákl vytvořil kontroverzní karikaturu postavy inspirované Havlem, a později sám uznal, že jeho pohled na Havla nebyl dostatečně hluboký. Jejich korespondence, která probíhala od roku 1976 až do prosince 1989, kdy se Havel stal prezidentem a Škvorecký jeho poradcem, je cenným zdrojem informací. Poskytuje vhled do přípravy knih, které manželé Škvorečtí vydali ve svém nakladatelství SixtyEight Publishers, a odhaluje Škvoreckého promyšlené úvahy v oblasti nakladatelství, společenského dění i politiky. Naopak z Havlových dopisů je patrný jeho vývoj od zdvořilého disidenta k silné a rozhodné osobnosti, která sehrála zásadní roli v novodobé historii České republiky.