Odcházení

Václav Havel ve svém úvodu upozorňuje, že hry jsou pro jeviště, ne pro čtení, a pokorně označuje divadelní texty za nedokončené. Jeho hra Odcházení, vydaná neobvykle před premiérou, se však jeví zcela jinak: jako hluboký, podnětný, chytrý a zároveň zábavný text. Smích, který hra vyvolává, ale nakonec přechází v chlad. Po více než dvaceti letech od her Larga desolata a Pokoušení je Havlův styl ještě silnější a osobitější, neztratil nic ze své originality a je snadno rozpoznatelný v současné světové dramatice. Opět zde nacházíme Havlovu citlivost k jazyku a kritiku prázdných frází, tentokrát z politiky, které zní stejně na obou stranách mocenského boje. Havel se v nové hře objevuje dvojnásob: skrze postavy i skrze autorský hlas, který herce napomíná a zároveň do děje vnáší úvahy a pochybnosti s ironickým odstupem. Dlouhá prodleva mezi psaním a uvedením přinesla novou zkušenost a Havlův pohled na svět je stále groteskní, ale absurdita současné reality je téměř hmatatelná. Příběh o nástupu a pádu moci je zasazen do širšího historického kontextu s odkazy na Krále Leara a Višňový sad. Odchod kancléře z vily doprovází zvuk motorové pily, zatímco nový majitel ničí sad ve jménu stejných ideálů, které ve skutečnosti skrývají pouhé obohacování se.