Myši Natálie Mooshabrové (1970) znamenají v díle Ladislava Fukse zásadní posun. Autor se v tomto svém prvním románu odklání od židovské tematiky a obrací se k žánru grotesky a hororu, přičemž si zachovává svou typickou existenciální úzkost. Příběhy a postavy s neobvyklými jmény zasazuje do fantastického a bizarního prostředí, ale stále je vypráví v kontextu zdánlivě běžných a současných situací, čímž zdůrazňuje bezmocnost člověka tváří v tvář zlu.
Próza je mistrně vystavěná a svým dějem, napětím a tajemstvím připomíná vyšetřování kriminálního případu. Sledujeme starou paní Mooshabrovou, která se cítí ohrožená a marně se snaží vyrovnat s nejistou dobou. Její okolí, pohlcené všedními starostmi, si nevšímá hrozivých sil, které přesahují lidské možnosti. Fuks v románu využívá postupy absurdní literatury, z nichž vznikají kuriózní a komicky černě zabarvené situace, které vyústí v překvapivé rozuzlení.
Paní Mooshabrová, vdova po kočím z pivovaru, pronásledovaná strachem z „myší“, na něž staví pasti, se v závěru ukáže jako zcela jiná a významná postava, jejíž osud je však stále tragický. V tomto svém prvním hororovém počinu Fuks zaujal sugestivním vykreslením světa, který se vymyká realitě, a nemilosrdnými příběhy zvláštních postav, v nichž pokračoval i v následujícím románu Příběh kriminálního rady.