Můj nepřítel

Písek mi dráždil oči a slaná voda pálila, ale v hloubi mysli se ozvalo: „Žiješ.“ Zkusil jsem si rukama vytřít písek, jenže zjistil jsem, že mám svázané ruce. Kovová tyč prostrčená v rukávech mi spoutala zápěstí. Když mi slzy vypláchly oči, uviděl jsem Dráče, jak sedí na černém, hladkém kameni a bedlivě si mě prohlíží. Musel mě vytáhnout z vody. „Díky, ty odporný žabáku. Ale k čemu tohle poutání?“ „Es?“ Pokusil jsem se s pouty pohnout, ale vypadal jsem spíš jako letadlo, které zasouvá křídla. „Rozvaž mě, ty dracouši!“ Seděl jsem na písku, opřený o skálu. Dráč se usmál a ukázal zuby – dvě řady hladkých destiček místo jednotlivých zubů, jinak to vypadalo docela lidsky. „No, no, Irkmán.“ Vstal a přišel ke mně, aby zkontroloval pouta. „Rozvaž mě!“ Jeho úsměv zmizel. „No!“ Ukázal na mě žlutým prstem. „Kos son va?“ „Dračím nerozumím, ty žabí tlamo! Znáš esperanto nebo angličtinu?“ Dráč pokrčil rameny, jako by byl člověk, a pak si ukázal na hruď. „Kos va son Jeriba Šigan.“ Znovu ukázal na mě. „Kos son va?“ „Davidge. Jmenuju se Willis E. Davidge.“ 1. vydání.