Jiří Šotola je dnes jako básník spíše opomíjen, než aby byl plně oceněn. Jeho dílo však stále podněcuje k zamyšlení, a to i tím, co v něm zůstává skryto a čeká na odhalení. Básně kombinují pocity strachu a úzkosti s ironií a zároveň je vyvažují ideály, sny a představou budoucnosti. Kontrasty a vnitřní rozpory vedou Šotolu k silnému, teatrálnímu vyjádření, k vytvoření nadčasového, loutkového světa, ve kterém se láska a bolest prolínají. Jeho poezie směřuje k rozporům, dialogu a k vyprávění příběhů.