Jan Drda dočasně pokračoval v oblíbené rubrice „Soudničky“ v Lidových novinách po Karlu Poláčkovi. Poláček se zpočátku soudu bál, později mu jako Žid už nebylo dovoleno v redakci zůstat. Dnes už se soudničky v novinách nevyskytují, a až při četbě Drdova souboru si člověk uvědomí, jaká je to ztráta. Jsou to drobné, vtipné postřehy ze skutečného života, podobné Čapkovým krátkým povídkám, ale založené na skutečných jednáních pražského soudu. Zachycují osudy obyčejných lidí z Prahy, jejichž příběhy jsou půvabné a evokují nostalgii po době, která se zdála klidnější a pomalejší, i když se i tehdy kradlo, vraždilo a podvádělo, ale s jakousi laskavostí a lidskostí.