Autor ve finále první povídky nového souboru varuje, že nás čeká jen nekonečný sled prázdných představ, jakoby jsme žili ve věčném spánku. Skrze ně opět oslavuje svůj osudový městský prostor – žhavě, psychedelicky, s dojetím i temným humorem. Je však důležité si uvědomit, že Kratochvilova perspektiva je sice hluboce spjatá s Brnem, které vnímá s láskou a vášní, zároveň je ale nesmírně široká, téměř kosmická. Jeho vypravěčské umění se pohybuje mezi detailním zkoumáním a širokým záběrem, jako by současně pozoroval svět dalekohledem i lupou. Tato živá a mistrná kombinace narativních postupů a osobitého jazyka vytváří realistické vzpomínky i fantaskní, prostorově bohaté světy, které v současné české literatuře jen těžko hledají obdoby. Autor však má své předchůdce. Už v roce 2007, při vydání prvního souboru Brněnských povídek, byl označen za „Borgese české literatury“. Dnes můžeme dodat, že je příbuzný i Ladislavu Klímovi, neboť i Kratochvilův vypravěčský pohled je zcela jedinečný a absolutní.