Karel Čapek k této sbírce svých prvních samostatných povídek poznamenal, že ji chtěl tvořit podobně jako hudební skladbu – ne stylem psaní, ale samotným uspořádáním. Zároveň v něm přetrvával vliv malířského cítění, proto se v povídkách nerozvíjí příběh v čase, ale spíše se jednotlivé části staví vedle sebe, vytvářejí symfonický celek a vzájemně se doplňují. Nejde o vyprávění ani o děj.