Fejetony Ludvíka Vaculíka představují významný počin české literatury 20. století a právem jsou srovnávány s dílem Karla Čapka. Podobně jako Čapek i Vaculík využíval těchto krátkých textů k pravidelnému komentování aktuálního dění, a to jak závažných událostí, tak i zdánlivě bezvýznamných detailů. Vše, co bylo osobní i společenské, mu sloužilo jako podnět k zamyšlení a k vyjádření jeho názorů. Jak výstižně poznamenal Ivan Klíma, Vaculík s mimořádnou citlivostí, stručností a vtipem odhaloval a pojmenovával problémy, které sužovaly českou společnost, a to s literární vytříbeností, jež nemá v novější české literatuře obdobu. Svým psaním bojoval za důstojný a smysluplný život obyčejného člověka. V osmdesátých letech publikoval Vaculík své fejetony v samizdatovém časopise Obsah a později v ilegálních Lidových novinách, které po roce 1989 v této tradici pokračovaly a jeho fejetony pravidelně zveřejňovaly až do května 2015. Při současném čtení je patrné, že jeho texty zůstávají aktuální i přes to, že se týkají událostí minulých, a především vynikají jeho nekonvenčním a originálním myšlením. Za svou tvorbu byl Vaculík oceněn Řádem T. G. Masaryka III. třídy v roce 1996 a Státní cenou za literaturu v roce 2008.