Jak se chodí do Lidic

Kniha, kterou otevíráte, se opakovaně vrací k myšlence, že staré Lidice a jejich obyvatelé stále žijí, že je nelze zničit ani umlčet. Jak uvádí Přemysl Veverka ve své publikaci Jak se chodí do Lidic, hlavním záměrem je skrze autorské úvahy oživit osudy lidí, jejichž životy byly přerušeny 10. června 1942, a zároveň z pietního místa vyvolat vzpomínky na vesnici – na silnici od potoka k návsi, obchod Včela, řeznictví Štěpána Horáka, trafiku Augustina Pospíšila či hospodu U Šilhánů. Veverka věří, že tito lidé a jejich vesnice žijí dál, protože „žádné zlo nemůže v dějinné perspektivě zvítězit nad životem“. Díky tomu se kniha věnuje i událostem spojeným s výstavbou nové obce, například nevlídnému přijetí letců Josefa Horáka a Josefa Stříbrného po návratu z fronty. Další část se zaměřuje na příběhy lidických žen a dětí, které přežily hrůzy války. Autor nezapomíná ani na viníky tragédie, jako například Maxe Rostocka, šéfa kladenského sicherheitsdienstu, a na jejich podíl na smrti 340 lidických občanů a zničení obce. Veverkova jedenáctá kniha Jak se chodí do Lidic je pozoruhodná tím, že historické skutečnosti podává poutavým a emotivním způsobem, kombinujícím fakta s fabulací a fantazií. Rozvíjí tak specifický žánr literatury faktu.