Deset kapitol věnovaných horám, kde se zdá, že čas plyne pomaleji, lidem žijícím jako pastevci, rolníci a dřevorubci s prvky starých pohanských tradic, a loupežníkům, kteří kradou bohatým a rozdávají chudým. Kniha vznikla během let 1932–1934, kdy Olbracht putoval bývalou Podkarpatskou Rusí, pozoroval život místních obyvatel, s nimi hovořil a zaznamenával své dojmy. Objevuje odlehlé vesnice, kde se život zastavil v 11. století, a osady založené německými osadníky, které sem kdysi povolila Marie Terezie s řadou výhod. Po vesnicích žijí židovští řemeslníci, kteří se potýkají s konkurencí moderní průmyslové výroby a s úvěry od bank. Rusíni postrádají školy, učebnice i učitele a politicky dominuje agrární strana. Nad tím vším stojí čeští úředníci, především četníci a notáři. Tato situace vede Olbrachta spíše ke skepsi než k optimismu, přesto věří, že se jednou situace změní a podkarpatský lid nalezne svou pravou identitu.