Příběh Gualtiera a Griseldě, závěrečná povídka Dekameronu, je jeho nejznámější a zároveň nejvíce diskutovanou částí. Byl opakovaně zpracováván v různých uměleckých formách – překládán, přepisován, zhudebňován i uváděn na jevišti, a to s velkým úspěchem. Bohatství interpretací, které Griselda nabízí, naznačuje, že Boccaccio psal Dekameron nejen pro zábavu, ale aby čtenáře vybízel k hlubšímu zamyšlení. Autor odmění ty, kteří se k jeho dílu postaví s otevřenou myslí a vnímají jeho hravost i náročnost. Kdo však bylo Boccacciovo publikum? Měl na mysli sebe, své přátele, měšťanstvo, ženy, současníky, nebo budoucí generace? A našel ve své době dostatek čtenářů, kteří byli schopni ocenit hloubku Dekameronu, nebo se spokojili pouze s jeho zábavnou stránkou?