Monografie zkoumá, jak se v české společnosti od druhé poloviny 20. století do současnosti vytvářely, sdílely a neformálně šířily prvky lidové kultury. Zaměřuje se na čtyři skupiny, které se odlišují svým společenským a kulturním postavením: děti, vojáci v základní službě, trampi a členové hudebních subkultur. Tyto skupiny, ať už je vnímáme jako subkultury, menší společenství nebo folklorní skupiny, jsou podrobně analyzovány z hlediska jejich historie, repertoáru a jedinečných kulturních znaků. Cílem je ukázat, jak se odlišují od většinové společnosti i v rámci širšího časového a geografického kontextu vlastní kultury.