Evangelium utrpení

Tato kniha sdružuje čtyři kratší spisy Sørina Kierkegaarda pod společným názvem Evangelium utrpení. První z nich, který dává knize jméno, zkoumá utrpení, které je podle Nového zákona neodmyslitelnou součástí života každého věřícího. Křesťan má následovat Krista a nést svůj kříž – ne jako břemeno, ale jako něco, co může být překonáno a dokonce přinášet radost. To vyžaduje poslušnost, odříkání vlastní vůle a uvědomění si, že utrpení pramení z vlastní viny. Kierkegaard věří, že toto utrpení je překonáno věčností a její hodnotou. V této souvislosti Kierkegaard kritizuje církev za to, že se slepě spoléhá na boží milost a zanedbává přípravu na věčnou blaženost, kterou by věřící měli hledat „v bázni a chvění“. V díle Starosti pohanů Kierkegaard porovnává různé druhy starostí – chudoby, nadbytku, bezvýznamnosti, povýšenosti a dalších – u rostlin, zvířat, nevěřících a věřících, reprezentovaných lilie, ptákem, pohanem a křesťanem. Spis Ladění v zápasech utrpení se zaměřuje na paradoxní radost, kterou může utrpení přinést věřícímu. Kierkegaard například uvažuje o radosti z jedinečnosti utrpení v pozemském životě a věčného vítězství, o naději, kterou utrpení přináší, a o síle, která se projevuje ve slabosti. Poslední spis, Myšlenky, jež raní zezadu, je určen křesťanům a pojednává o pokušeních a nedorozuměních, s nimiž se setkávají. Kierkegaard zde rozebírá smysl návštěv kostela, dobrovolného odříkání se majetku, nesmrtelnosti a dalších otázek. Kniha končí srovnáním Kierkegaardova vztahu k obdivovanému Sókratovi a k Kristu, v něhož věřil.